Nový svět

Legenda o Pocantohas v demýtizovanom podaní (okrem iného tiež v tom, že zobrazuje aj jej neskorší život, ktorý značne narúša romantickosť oklieštenej legendy). Malick v svojom typicky meditatívnom, hypnoticky pomalom plynutí obrazov s uvoľnenou kostrou príbehu a úmyselnými informačnými medzerami (strih viackrát dôležité okamihy preskakuje a necháva ich vykreslenie čisto iba na divákovu predstavivosť) na kontraste dvoch kultúr vykresľuje svoj záujem o rozštep medzi Matkou Prírodou - jej krehkosťou, nevinnosťou a čistotou v protiklade s deštrukčnými sklonmi príslušníkov "civilizovaného" sveta. Úchvatná kamera s dlhými zábermi na panenskú krajinu a jej dietkami, podkreslená krásnou hudbou (Horner do soundtracku zakomponoval aj Wagnerov "Das Rheingold") výtvara magicky príťažlivú lyrickú symfóniu pomaly sa vpíjajúcu do divákovej mysle, aby s hlasným príchodom Angličanov bolo narušenie harmónie o to evidentnejšie. Podprahové voiceovery hlavných postáv citlivo vystihujú najdôležitejšie prvky režisérovej cesty tak k oživeniu legendy, ako zároveň aj z dnešného pohľadu žiaľ iba ideálom vývoja kultúry, ktorá by dokázala mierumilovne koexistovať so svojím okolím (a aj sama so sebou). (26.01.2006)

Akceptovat rukopis Malicka je trochu problém. Vše vsadil na éterickou řeč těla a domýšlení si a namísto striktního tahu směrem z komína vede diváka po obloucích, rozuměje po fasádě. A to doslova, ergo fenomenologicky, neboť ulpívá na povrchu (fasádě) věcí. Stačí říct jen tolik, že Farrell – v civilu snivec i buřič – zde vystupuje jako filozofující zbojník vypadnuvší z Andreje Rubleva razící myšlenku, že poznání ruší víru. (14.12.2007)

Terrence Malick byl a vždycky bude zvláštní režisér, který bude filmy točit velmi dlouho, detailně, bude dohlížet na jejich podobu až do naprostých detailů a až s nimi bude natolik spokojen ukáže je světu. Problém jeho děl ať už je to Nový svět nebo Tenká červená linie, je opěvování krásy, která se dá nalázt všude okolo náš. Je jedno jestli je to jeho poetický pohled na vylodění, během kterého se nám v hlavě střídá boj s myšlenkami na naše milované co zůstali daleko od nás, nebo pohled na vysokou trávu, s kterou vítr lehce hýbe. Jeho pohled na svět je bláznivý. Vidí všude krásu a jeho obrazy jsou opravdu nádherné, ale je jich tolik v jeho filmech, že jim to až velmi škodí. Přesně na toto Nový svět hodně dojíždí a jeho snaha o krásu a ukázku Nového světa vyzní doprázdna. Je možná velká škoda, jak se nakonec naloží s postavou Colina Farrella a to, že Christian Bale nedostal moc prostoru také zamrzí. FIlm je nevyvážený a na 150 minutách ukazuje krásu a nevinnost nejen Nového světa, ale i lidí v něm žijících a žen co se zamilovávají do mužů.Jednoznačný oscar za kameru a možná film na zamyšlení, který vypráví nejen o láasce, ale i lidech co utvářeli podobu dnešního světa. (07.06.2006)

Nový svět není nuda, není to kamerové cvičení, ale není to také snímek natočený dle příručky pro tvorbu hollywoodských velkofilmů. S tak pěknou výpravou, v(d)ěčným námětem a silnými hereckými tahouny v podobě Balea a Farrela mohl Terrence Malick klidně nějaký kasy trhající flák natočit, ale není to jeho styl. Nevypráví o horoucích citech, nebaví bitevními scénami - místo toho sleduje své postavy kamerou neznající jeřáby ani nájezdy a nechává nás proniknout od jejich niter. Nový svět je lyrika obrazu a zvuku, která žádá od diváka dávku vnímavosti a nehodlá jej vést za ručičku, není to však nabubřelé umění pro umění zoufale se vzpírají vše pokusům o vniknutí do svého světa. Chce to jen pořádně otevřít oči a dívat se. _____Pátá hvězda na spadnutí... (19.10.2008)

Tento film jsem viděla poprvé před nějakými třemi, nebo čtyřmi lety, tenkrát jsem u něho usnula. Na filmy Terrence Malicka se člověk nemůže dívat jakýkoliv den, musí na ně mít opravdu náladu a už tak nějak tušit, do čeho jde. Poslední dobou jsem na Malickově vlně a tak jsem filmu dala druhou šanci, dobře jsem udělala. Nový svět je těžko uchopitelný snímek, nemá klasickou vyprávěcí koncepci, příběh je vyprávěn pomocí obrazů a občasných vnitřních monologů postav. Slovy se zde zbytečně neplýtvá. To, co jsem zažila během prvních čtyřiceti pěti a posledních patnácti minut se jen těžko popisuje. To byla zkrátka nádherná poezie, nevnímala jsem svět okolo a jen jsem žasla nad tou krásou, která byla přede mnou. Film plný nádherných myšlenek, to už je ale tak nějak v Malickových filmech pravidlem. Škoda té prostřední části, kde se toho možná Malick snažil zobrazit příliš, ale pro mě už tady vznikla jen klasická love story, kde už jsem úplně nedokázala všechno vnímat tak do hloubky, jak by to asi pan režisér chtěl. K dokonalosti mi ale chyběl vážně kousek. Jsem strašně ráda, že existuje režisér, který kašle na všechna pravidla, točí si po svém a vůbec neřeší diváky. Ještě radši jsem ale, že patřím mezi tu skupinu, která jeho díla dokáže řádně ocenit a dokáže si je vychutnat. (22.08.2011)