Tajemství slov

Parádne. Začína to veľmi nevýrazne. Pomaly, pomaličky. Dokonca to vyzerá tak, že takmer všetci sú taký..pomaličký. Ale pomalé plynutie filmu ma neodradí. Skôr prebudí moju zvedavosť. A ako sa odkrývajú tajomstvá, prispôsobujete sa prostrediu... Začne sa na Vás rynúť memócie. Pozvolna a potom prúdom. Pekné po všetkých stránkach. Herci parádny, hudbu funguje ako má.... juuj, skoro som dal 5*... Odporúčam, vydržte do konca...;) (24.03.2010)

Tajemství slov, aneb jak hodně mluvit a nic moc nevykecat. [Symptomaticky ženské.] Přestože může představa filmu o konverzaci hluché se slepým nabávat rysů anekdoty, moc se nepobavíme - a když, jen do pláče, jak by řekl Jára Cimrman. Snímek neponechává nic náhodě - počinaje vynikajícím soundtrackem [Byrne, Waits, Antony & The Johnsons a mně dosud neznámé kontinentální subjekty], přes skvělou, osvědčenou volbu jednoty místa a času na fotogenické těžební plošině, po působivou práci s dialogy, slovy, která se derou na povrch příběhu z hloubky, jejíž podobu nám dávají jen tušit, protože stejnou měrou milosrdně zahalují [snad jsem nevykecal pointu]; přesto snímek disponuje explicitními momenty, z nichž vstávají zbytky animálního zasrstění hrůzou. Z ústředního hereckého dua podává přesvědčivější výkon Sarah Polley. Čím dál víc mi připomíná moji kamarádku Marthu a její [Sarah, ne Marty] pomalu odbourávanou izolaci je radost sledovat. (03.01.2013)

„Kam letí? Záleží na tom? Vadí jí snad letět nad padesáti tisíci tunami oceli, do kterých denně naráží dvacet osm tisíc vln, někdy i víc? A to je vše? Trávit čas, než tě stráví sám? Je to všechno? Vlny, vlny. Každá jiná.“ Hanna žije velmi systematický, rutinní, asociální ale bezpečný život, A žila by tak i dál, kdyby se neobjevila krátkodobá práce ošetřovatelky… Líbilo se mi už prostředí, v němž skupinka osamělých existencí žila. Ne snad svou estetičností, ale atmosférou izolovaného klidu, ve kterém si čas na ropné plošině ubíhá svým vlastním, pomalým tempem. Díky tomu se mohl rozvinout vztah těch 2 a mě je moc bavilo pozorovat. Josefovu neúnavnou snahu zapůsobit na „sestru řádu Kuřete a rýže“, a naopak Hannino postupné, opatrné otevírání se. Snímek se mi líbil až do podivného setkání s „důvěrnicí“. Konec se už tak nějak dal čekat. Za mě solidní 4*. „Coro...“ - „Ano?“ - „Jak se dá žít s tím, co se stalo? S důsledky? Jak žít s nebožtíky?“ - „Nevím. Člověk prostě musí žít dál. Všichni vlastně žijí pro budoucnost. Anebo ne. Někdo to nezvládne.“ (06.11.2022)

Příběh o tom, že jizvy na těle jsou vidět, ale jizvy na duši mohou zůstat skryty na věky. Navíc je čas nezhojí, neboť jednou - ne dnes, ne zítra, ale jednou určitě - vyplavou opět na povrch a zcela nás pohltí. Je jediným možným východiskem láska? Může se zdát utrpení jednoho člověka větší než utrpení člověka druhého? Není přeci jen nejspravedlivějším měřítkem názor oběti samotné? Vždyť přece nikdo jiný nemůže cítit ani zlomek toho, co za muka prožívá právě ona. Na každou ránu existuje lék, jen jej musíme najít. Stejně jako odvahu v sobě samotném se přes všechno zlé přehoupnout a začít opět znovu, na nepopsaném listu papíru, který je plný křehkých slov. Křehkých slov zahalených nejtemnějším tajemstvím. Vynikající Tim Robbins a mrazivě dokonalá Sarah Polley. [říjen 2006] (02.10.2006)

Jeden z nejlepších filmových zážitků za poslední dobu - tak citlivý příběh už jsem dlouho neviděla. Celý film se prakticky odehrává na olejové plošině uprostřed oceánu, což mu ale neubírá na zajímavosti. Setkají se zde dva zranění lidé (jeden tělesně, druhý především duševně) a jejich pomalu se rodící vztah jim změní navždy život - ti dva v podání Tima Robbinse a Sarah Polley jsou nezapomenutelní, k tomu výborná hudba a vedlejší úloha Julie Christie, i když ta se na plátně objeví asi jen 3 minuty. Režisérka Isabel Coixet mě už dostala filmem Můj život beze mne a jestli to tak půjde dál, určitě se zařadí mezi mé nejoblíbenější tvůrce. Navíc má narozeniny ve stejný den jako já :-) (04.04.2006)