Uvnitř tančím

Nestavím se nijak zvlášť negativně proti tomu, když hlavní snahou filmu je diváka dojmout, popřípadě rozbrečet, ale proboha, takhle uměle vytvořené dojímání se hned tak nevidí. Na mne to nefungovalo, hlavní hrdina Rory mi byl krajně nesympatický, uvítal bych trochu reálnější pohled na život postižených. Kdyby se ty dva-tři hlavní charaktery zasadily do reálně fungujícího světa, fungovalo by to celé imho o hodně lépe. A ta prvoplánová snaha o divácké slzy by alespoň nebyla tak nápadná. 70% (26.12.2008)

Scénář: Jeffrey Caine .. Jako příběh o přátelství dvou vozíčkářů milé, hřejivé a působivé, ale jako reálný pohled na společné soužití mladých invalidů nedostatečné. Chtěl bych vidět více z toho, jak funguje soužití absolutně nehybného (Duchennova svalová degenerace) a částečně postiženého (mozková obrna), kterým dělá pečovatelku fešná holka (k nakousnutí roztomilá Romola Garai) bez znalostí, jen proto, že je to fešná holka, do které se jeden z dvojice zamiluje. Asi by to nebyla taková sranda, jenže ani pro diváky. Proto je tu skvělý James McAvoy, který svým nevybíravým jazykem a touhou po svobodném životě pumpuje pozitivní energii do všech stran. 75%. (21.04.2008)

No zase taková paráda to rozhodně nebyla. Ale už jsem si nějak zvykl, že filmy o retardérech jsou zde značně nadhodnocené. Jeden retardér má vůli žít a předává ji dost netradičním způsobem svému okolí. O tom je v podstatě celý film. Zasmál jsem se jednou, a to konkrétně, když si naše retardérské duo chtělo zatančit v baru. Nechybí zde smrt. Samozřejmě neprozradím ani náznakem, o kterou postavu se bude jednat. Ovšem věřím, že se vám to podaří odhadnout minimálně stejně dobře jako mně, protože je to takový klasický slaďáček, který prostě nemá moc čím překvapit. Mnoho uplakánků tady popisuje, jak je film hrozně dojemný. Já tedy nepocítil nic, co by alespoň hodně vzdáleně dojetí připomínalo. Zato taková lehká nuda mě neopustila od začátku až do konce. Možná to dost pokazil český dabing, který byl více než strašný. Zejména dabing toho retardéra, kterému nešlo rozumnět mi neskutečně vadil. Lepší *. Víc nemám opravdu za co dát. (04.06.2012)

Zííííííív... Ach jo, tady zas někdo vytáhl šablonu a natočil film, který bych vám mohla s velkou přesností převyprávět i před tím, než jsem ho viděla. Jasně, není zrovna med žít, když vám fungují dva prsty a vše od krku nahoru - hlavně jedovatá vyřídilka je v permanenci. Je třeba vykřičet do světa, ať s vámi počítá, že ještě nejste pod drnem, ikdyž bez pomoci tak maximálně rozpohybujete svůj elektrický vozík. Já chápu, co se mi "Uvnitř tančím" snažilo sdělit, ale bylo to nošení briket do uhelného dolu. Přivádí mě k úžasu, jak mohl film bez špetky inovace, bez záblesku překvapení, posbírat tolik cen. Možná je to tím, že mé kamenné srdce je zamčené v nedobytné truhle, ta leží v nedobytné pevnosti a tu střeží nepřekonatelná armáda žen v klimakteriu, leč Rory O'Shea není týpek, co by ve mně vzbudil přílišné sympatie nebo dojetí a totéž v bledězeleném platí pro vytlemence Michaela. Frikulíni mě neberou, ať mají dvě nohy nebo čtyři kolečka. 51% (01.03.2011)

Komediální drama o přátelství dvou vozíčkářů mi udělala velkou radost. Výborná hudba, skvělý scénář a hlavně herecké obsazení si zaslouží zvláštní vypíchnutí. Pustil jsem si to hlavně kvůli Jamesi McAvoyovi. Nezklamal. Je úplně geniální a ty jeho hlášky a životní optimismus by rozesmály i naprostého suchara. (18.07.2009)