Uvnitř tančím

Zííííííív... Ach jo, tady zas někdo vytáhl šablonu a natočil film, který bych vám mohla s velkou přesností převyprávět i před tím, než jsem ho viděla. Jasně, není zrovna med žít, když vám fungují dva prsty a vše od krku nahoru - hlavně jedovatá vyřídilka je v permanenci. Je třeba vykřičet do světa, ať s vámi počítá, že ještě nejste pod drnem, ikdyž bez pomoci tak maximálně rozpohybujete svůj elektrický vozík. Já chápu, co se mi "Uvnitř tančím" snažilo sdělit, ale bylo to nošení briket do uhelného dolu. Přivádí mě k úžasu, jak mohl film bez špetky inovace, bez záblesku překvapení, posbírat tolik cen. Možná je to tím, že mé kamenné srdce je zamčené v nedobytné truhle, ta leží v nedobytné pevnosti a tu střeží nepřekonatelná armáda žen v klimakteriu, leč Rory O'Shea není týpek, co by ve mně vzbudil přílišné sympatie nebo dojetí a totéž v bledězeleném platí pro vytlemence Michaela. Frikulíni mě neberou, ať mají dvě nohy nebo čtyři kolečka. 51% (01.03.2011)

Nestavím se nijak zvlášť negativně proti tomu, když hlavní snahou filmu je diváka dojmout, popřípadě rozbrečet, ale proboha, takhle uměle vytvořené dojímání se hned tak nevidí. Na mne to nefungovalo, hlavní hrdina Rory mi byl krajně nesympatický, uvítal bych trochu reálnější pohled na život postižených. Kdyby se ty dva-tři hlavní charaktery zasadily do reálně fungujícího světa, fungovalo by to celé imho o hodně lépe. A ta prvoplánová snaha o divácké slzy by alespoň nebyla tak nápadná. 70% (26.12.2008)

Upřímně řečeno, Rory O'Shea - onen živel, který vnesl trochu života do žil apatickému, po mozkové obrně na okolí zcela závislému Michaeolvi - mi přišel jako nesnesitelně nesympatický, narcistický hejsek, který své okolí a zejména Michaela i přes svůj vlastní hendikep pouze využíval a zneužíval ve svůj prospěch.. Takový byl můj dojem 3/4 filmu a v závěrečné části bylo jasně vidět, že jeho styl života a pohled na svět není to pravé a není zdaleka ten nejšťastnější - a díky tomu pro mě příběh těchto dvou hendikepovaných mladých lidí, kteří se snaží nějakým způsobem bojovat s nepřízní osudu, neuhnívat v izolaci Carrigmore a prožít něco víc, než jen každodenní rutinu ohraničenou všemožnými "pravidly", díky tomu pro mě tento příběh nabývá na zajímavosti a důležitosti. Rory uvnitř trpí a maskuje to nenuceností a živelností, Michael je navenek bez života, ale uvnitř tančí. Snímek je skvěle napsaný a natočený, ovšem v některých místech dost nepravděpodobný a idealistický. Pochybuju, že by se ve skutečnosti našla nějaká Siobhan... To však filmu neubírá na síle a zejména scénáristicky vyšperkované finále může slabším povahám vehnat do tváře několik krůpějí slz.___ Existuje film s podobným tématem, který bych rád doporučil a který je u nás dosti opomíjený. Na rozdíl od tohoto snímku je to romantický příběh postiženého muže a ženy a na rozdíl od Roryho je mi postava Bruce ve snímku Běsnící měsíc mnohem sympatičtější... (20.07.2008)

Tenhle film je jedno obrovský citový vydírání. Ale já jsem na tuhle hru přistoupil. Člověk si uvědomuje, jak je jeho posranej život vlastně perfektní, pokud je zdravej a všechno ostatní jde stranou. A navíc jsem se zamiloval do krásky jménem Romola Garai. No a skvělý je taky Steven Robertson a James McAvoy. Já mám pro tyhle typy herectví slabost a je jedno, zda postiženýho hraje Dustin Hoffman, Robert De Niro nebo Pavel Liška. Skvělý film, který jen doporučuju! (10.05.2009)

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)