Uvnitř tančím

"To, že jsi na vozíku ti automaticky nedává právo na lásku" aneb když je svázané tvoje tělo, ještě to neznamená, že musí být svázána i tvá myšlenka, natož tvůj cit. Utvořili jsme si svět, ve kterém lidé prakticky nedokáží projevit dostatek empatie sami k sobě navzájem, natož aby něco takového dokázali vůči příběhu na plátně. A právě tohle Inside I'm Dancing vyžaduje - jakous takous diváckou empatii, kdy si alespoň na chvíli vědomíme, že pocity a city, jež mnohdy vnímáme jako laciný kýč, vlastní slabost nebo snad přežitek, přežitkem nejsou. Nejsou a nemohou být, protože pak už sami přestáváme být lidští. Ano, Damien O'Donnell podal těchhle sto minut možná příliš okatě, příliš prvoplánovitě a filmově, přesto však v nitru vyprávění zachytil zmíněnou podstatu. Kontrast postav byl nevyhnutelný, herecký výkon Stevena Robertsona autentický (není snadné zahrát tak rozsáhlé postižení reálně, aby nepůsobilo jako křeč) a sama pointa, ten jediný okamžik, ke kterému celý děj pomalu a jistě spěje, celé vyprávění zhodnocuje. A tak to má u dobrého filmu být. Navíc hudba Davida Julyana cosi osobního, veskrze intimního vypráví sama, sama o sobě. Jak vždycky říkám, aby člověk mohl věřit, musí nejprve uvěřit sám v sebe - a Inside I'm Dancing jsem prostě vcelku věřil. [final rate: 80%] (01.03.2011)

Slzy. Dostanou se nám do očí z lítosti nad handicapovanejma lidma, nebo že i handicapovaný dokáže svým způsobem vyjádřit emoce? Věřte, že je to ten druhý případ. Film si na nic nehraje a nenutí vás litovat. Ukáže vám jejich pohled, že i oni jsou stejní jako my. Bojují s životem a překonávají překážky líp než vy. Do života nám vstoupí mnoho lidí. Někteří na delší dobu a někteří jen krátce. Přesto všichni do vás zaryjí nesmazatelnou a pozmění vás. Ve filmu Inside I'm dancing je názorná ukázka, jak vás jeden člověk dokáže vytáhnout s nudného stereotypu a ukázat vám svět z lepší stránky. Vůbec nelituji toho, že mě několikrát během filmu tekly slzy z očí, proč bych se taky měl bránit. Režísér se o to snažil a to že divák u film má slzy v očích je důkazem, že opravdu umí. (11.08.2008)

Tento film má obrovský náboj, Rory srší neskutečnou chutí do života, který si užívá plnými doušky každou nanosekundu. A po jeho boku začne touhou po opravdovém životě trpět i Michael. A já musím přiznat, že je to nakažlivé. Celý film byl nakažlivý fantastickou chutí na život. Moje duše tančila s Rorym. (10.09.2011)

Po skončení filmu som nemusel vyhadzovať zvlhnuté vreckovky a pri jeho komentovaní nemusím vystavovať na obdiv svoje pohŕdanie problémami, ktoré sa ma netýkajú. Vovnútri tancujem ma okrem vynikajúcich hereckých výkonov ústrednej trojice zaujal najmä spracovaním tejto háklivej témy. Oceňujem, že postihnutí neboli iba poľutovaniahodnými. Boli to úplne normálni mladíci s deficitom, ktorý si aj sebastredný a arogantný Rory uvedomoval omnoho skôr, ako mu malý uličník beztrestne šľohol čiapku. Nemyslím si, že film bol nakrútený ako citovo vydieračský kalkul. Veď stačilo pridať trochu viac záberov z prózy života paraplegikov a ich šance na normálny život by sa ukázali v inom svetle než problém, ktorú univerzitu si vybrať. Aj ja mám kovové koleno a som zmierený s tým, že na Téryho chatu sa už nedostanem. Ale tiež nevypisujem listy správe TANAPu, aby na Terčinu predĺžili trať zubačky. (01.01.2011)

Kdepak, kdepak, tohle nemá v top 200 vůbec co dělat. Neříkám, že je to vyloženě špatný film, ale já jsem tomu nevěřil ani kolečka od vozíku, natož aby ve mně vzplanuly nějaké silné emoce. Ke všemu mi vadí, když samotný námět filmu vybízí k vysokému hodnocení, vždyť jsou tam chudáci na vozíčku, to nelze hodnotit jinak. Taky s nimi soucítím, to je jasné, ale tohle prostě nebylo tak úžasné, jak se to tu servíruje. Ono taky zahrát člověka na vozíčku není nic jednoduchého a tihle chlapci teda zrovna přesvědčiví nebyli. Romola se mi líbila, chvílemi jsem se i zasmál, ale o nějakých emocí tady nemůže být ani řeč. Bohužel :( (16.01.2010)