The Brothers Karamazov
Režie:
Richard BrooksKamera:
John AltonHudba:
Bronislau KaperHrají:
Yul Brynner, Maria Schell, Claire Bloom, Lee J. Cobb, Albert Salmi, William Shatner, Richard Basehart, Judith Evelyn, Harry Townes, Simon Oakland, Mel Welles (více)Obsahy(1)
V rodině Karamazových se začíná schylovat k tragédii. Starý Karamazov, sám sukničkář, opilec a prostopášník, už dále nehodlá financovat bujaré večírky a nezřízené rozhazování věčně zadluženého a ve všech směrech na dobře zařízený život navyklého Dmitrije, důstojníka carské armády a také svého nejstaršího syna. Ten otce hluboce nenávidí, viní ho, že si po smrti matky neprávem přivlastnil jejich rodinné dědictví, ze kterého nechce žádnému ze tří synů dát ani rubl. Napětí vrcholí, když nezodpovědný Dmitrij odmítne dovést před oltář svou snoubenku Katyu a místo toho se zamiluje do Grushenky, otcovy příležitostné milenky. Bohatá Katya takovou zradu těžce nese, i když si je vědoma, že Dmitrij ji poslední dobou jen finančně využíval, přeci jen ho pořád ještě miluje. To Grushenka si z náhlého citového vzplanutí druhého Karamazova nic nedělá a nebezpečně si zahrává na obě strany. Dmitrij před svědky přísahá, že otce zabije… (dopitak)
(více)Recenze (14)
Předlohu k filmu jsem ještě nečetla, ale z doslechu jsem příběh bratrů Karamazů znala. Musím říct, že jsem od toho mnoho nečekala a vlastně to splnilo mé očekávání. Pro mě je to průměrné drama, které není ani dobré ani špatné. Velkou nevýhodou je délka filmu, pak se mi zdál už vážně zdlouhavý, ale herecké výkony jsou skvělé. ()
Můj absolutně nejoblíbenější román. A objektivně jedno z největších děl světové literatury. Pro filmaře nebo divadelníky přetěžký oříšek. Jak já jsem se na tenhle film těšil! Samozřejmě, že nemohl dosáhnout velikosti své předlohy, ale zpracování je skutečně dostatečné. Čas byl seřazen hezky za sebou, takže se už nekonají návraty ke starším událostem, zjednodušení je na kraji únosnosti, ale film by zase mohli zkusit i nečtenáři Dostojevského (Běda jim!). Yul Brynner je skvělý Míťa, o tom není sporu. A ve filmu samotném je jeho postava naprosto první mezi všemi, tomu se nedalo zabránit. Dostojevského i obecně ruská expresivnost z filmu čiší a právě díky tomu se jedná právem o povedenou a doporučeníhodnou adaptaci velkého mistra. ()
Uz na toto mi bolo treba zohnat plechovu prdel no a ta RuSSka verzia ma doslova vrazdenych vyse 230 min. Dostojevskij samozrejme viem , kto bol. Sranda, ze ked zacu RuSSofili hovorit o veiälikanoch, zacnu az 19. storocim. Preco asi ? Skuste mi vsak najst a napisat nejaku ruSSku univerzitu vzniknutu pred rokom 1 500. Mala napoveda, ani jednej niet. Uz od cara Petra Velkeho/1689 - 1725/ museli RuSSi importovat veci - a postupne i technologie v 20. storoci zo Zapadu, lebo sami nie su schopni vyrobit nic. Po ruSSkej invazii toto plati dvojnasobne - je to krajina zmaru, biedy a chlastu a velkolepych literarnych diel o zmare, biede a chlaste : 45 % ()
Vyčítať tejto zosekanej verzii akékoľvek zjednodušovanie, obmedzenosť a expresívnu svojbytnosť v zvláštnu a časom rozpadávajúcu sa kazajku udalostí je vlastne bezpredmetné. Dovolím si dokonca tvrdiť, že atmosférou s relatívne nízkym rozpočtom, zanietenosťou a americkou optikou sú títo Bratia Karamazovovci celkom vydarení, oceniť treba aj to, že sa dej nesústredil len na súdne líčenie a spôsoby úkladu vraždy, ale celoplošne. Yul Brynner ako Dmitrij, Lee J. Cobb ako otec Fjodor a možno ešte postava hrajúca Kaťu sú navyše výborní, sálajú z nich (v náznakoch ako tak) tie typické dostojevského črty, ale časom sa Brooksova réžia začne vinou rýchlo opísaných knižných opisov postáv rozsypávať popod prsty. Nevadí. A na margo samotnej knihy - tá je samozrejme neopakovateľná, niečo tak nádherné nejde ani napísať... ()
Román jsem četl. A právě proto jsem byl Brooksovou adaptací Dostojevského zklamán. A věřím, že kterýkoli jiný čtenář Dostojevského by byl po shlédnutí filmu rovněž zklamán. Přitom neběží ani tak o to, že takto rozsáhlý román lze, už jen čistě po stránce samotného děje, velmi obtížně převést do filmové řeči, ale především o to, že Dostojevského poetika, tedy to, co je pro něj příznačné a klíčové, ve filmu jednoduše schází. Chápu dobře, že bylo třeba dějovou linii značně okleštit, aby ji tvůrci mohli vůbec vtěsnat do standardní délky celovečerního filmu, nerozumím však, proč se rozhodli pozměnit význam některých motivů (např. reinterpretace postavy Sněgirjova) a zejména otupit (resp. dopovědět) vyústění celého příběhu. Namísto Míťova konečného odsouzení, jež je na jedné straně (z hlediska čtenáře) důsledkem zjevného bezpráví, na straně druhé však také důsledkem autorova neúprosného záměru (podle řady interpretací), je totiž divákovi nabídnut jaksi smířlivý, a nakonec velmi vágní závěr, kdy odsouzený Míťa s Grušenkou v náruči prchá na saních kamsi za kulisu zimního večera. Výjev dosti sentimentální a především hrubě zplošťující uměleckou i myšlenkovou hloubku Dostojevského románu. Pokud chtěli tvůrci vytvořit napínavý a značně konvenční příběh, třebaže zasazený do (pro americké diváky nepochybně) exotického prostředí, mohli se, ba přímo měli se, obejít bez Dostojevského. Nepopírám uhrančivost Yula Brynnera či karamazovské „střevo“ Lee J. Cobba (ostatní naopak za postavami Dostojevského škaredě pokulhávají), pouze se domnívám, že tento film (na rozdíl například od ruského zpracování z roku 1969) není Dostojevskému práv. ()
Reklama