Jedni a druzí

Na DVD obalu s filmem Monty Python's Quest for Holy Grail se nalézá žertovný nápis, který říká doslova: "Makes Ben Hur look like an epic!" Vzpomněl jsem si na něj, protože i vedle Lelouchovy tříhodinové transepochální ságy Jedni a druzí vypadá Ben Hur jako pouhý velkofilm. Jedni a druzí - to je neuvěřitelně hetorogenní směsice mnoha myšlenek, motivů, melodií, postav - které plynou jako dravý proud nebo vášnivá symfonie. Ne vždy se přitom divák v jeho dějích a scénách vyzná. Mnoho jich zůstane nedořešeno, naznačeno, nevysvětleno. Hlavní myšlenka je ale zřejmá: Lidské osudy se neustále opakují. (V jednom místě se praví: "Co když dějiny nemají přestavivost? 20 let sem, 20 let tam. Od světové války k válce v Alžírsku. Co se mohlo změnit, aby Edith nezažila stejný strach, stejné potíže a nezdary jako její matka? Proč tam snoubenec nebyl? Proč je pokračování stejné jako začátek? A proč je začátek jako konec? Proč se matka podobá dceři? A proč se osud maluje stále stejně? Proč jsou to pořád titíž, pro které nikdo nepřijde?") Film přitom rozhodně není dokonalý, i když přistoupíme na jeho osvěžující a na klasickou dramaturgii kašlající rytmus organizovaného chaosu (k chybám v mých očích patří třeba některé přehnaně sentimentální momenty nebo titulní popová píseň). Ale je zde přinejmenším několik opravdu krásně udělaných, propracovaných scén: Třeba ta, kde v jednom velmi dlouhém záběru vidíme jak se vrací do osvobozené Paříže vězni z koncentráku a současně jsou na druhém nástupišti deportováni němečtí vojáci (v obou skupinách jsou hlavní hrdinové). A pak třeba ten parádní závěr s Bolerem... P.S. Jinak i v tomto snímku se objevuje většina Lelouchových obsesivních témat jako: reinkarnace, Rachmaninov, pronásledování Židů, paměť... (11.03.2008)

Téma dějin dvacátého století a kinematografie zpracoval Lelouch ve filmu Celý jeden život. Po sedmi letech se k práci vrátil a tentokrát udělal hlavní spojnicí zúčastněných hudbu. A opět má film neuvěřitelný emocionální náboj, Lelouch se po svém vyrovnává s traumatem války a předkládá divákovi hodně antimilitantní snímek. A cizojazyčnými pasážemi dokazuje to, co uchopil o tři roky později v Ať žije život, dobrý herec nepotřebuje slova, aby diváka zaujal. Jedni a druzí má jedinou chybu, je příliš krátký. Jsou filmy, které nudí po deseti minutách, pro takovýto film jsou málo i ty tři hodiny. (04.03.2012)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Claude Lelouch nám předložil luxusní filmové sousto prostoupené nádhernou hudbou, půvabným tancem a vynikajícím baletem, prostě a jednoduše řečeno.. úchvatnou krásou.. Strhující příběhy několika manželských párů, jejich dětí, rodin a přátel jsou zasazeny do různých zemí a snímek velice působivě přechází z ruštiny do češtiny a chvíli na to z češtiny do angličtiny.. To, co chce tvůrce sdělit, je zcela jasné a já s ním souzním.. Pozoruhodná záležitost, stojí za to vidět.. U mě absolutní spokojenost.. (21.11.2020)

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 % (30.10.2014)