Jedni a druzí

Claude Lelouch nám předložil luxusní filmové sousto prostoupené nádhernou hudbou, půvabným tancem a vynikajícím baletem, prostě a jednoduše řečeno.. úchvatnou krásou.. Strhující příběhy několika manželských párů, jejich dětí, rodin a přátel jsou zasazeny do různých zemí a snímek velice působivě přechází z ruštiny do češtiny a chvíli na to z češtiny do angličtiny.. To, co chce tvůrce sdělit, je zcela jasné a já s ním souzním.. Pozoruhodná záležitost, stojí za to vidět.. U mě absolutní spokojenost.. (21.11.2020)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Stále a opět jsem překvapen, nakolik mne Lelouch dokáže svými filmy oslovit a vyvolat během sledování jeho díla tolik různorodých emocí, vzpomínek, nadšení, silných prožitků. To jsem se při tom obával, že víc než tříhodinový filmový epos ztrávím jen s velkým vypětím sil... omyl! Na tak osobité a poutavé vyprávění lidských příběhů z historie 20. století, se stokrát ztracenými iluzemi v krutých válkách a stokrát znovu nalezenými nadějemi na nový život, bych se nakonec určitě dokázal dívat i dvakrát tolik dlouho. To jsem se při tom obával, že po Celém jedném životu už nebude další Lelouchův film s téměř stejně rozsáhlým dějinným tématem pro mne tolik jedinečný... omyl! Tentokrát místo kinematografaie stojí v centru pozornosti hudba a v žádném případě nejde jen o variaci na již dříve zpracované téma. Byť hudba tvoří silný prvek ve valné části Lelouchových filmů, zde nám pan režisér-vypravěč přichystal tak nebývalou dávku muziky, zpěvu i tance, mnohdy přímo v živém podání, že dramatické hrané pasáže se stávají vedle ní spíše druhořadými... a zatímco v jiných filmech často hudba umocňuje silný dojem, zde naopak spoustu hudebních čísel napříč dobou silně dotváří působivé a pečlivě vybrané útržky dramatických příběhů nejen ze života umělců. Což vnímám v rámci filmového dramatu jako velmi originální a ono to vážně funguje! To jsem se při tom také obával, že si zde moc neužiju oblíbence Jamese Caana, neb bude zřejmě mít málo prostoru... omyl! Lelouch po svém osvědčeném herci ze zámoří opakovaně nesáhl jen tak pro senzaci, nemá za cíl lákat na výpravný film jménem herecké hvězdy, přesto svěřil Caanovi výraznou dvojroli kapelníka a později jeho syna, která provází postupně celým filmem... a Caan, byť uveden až na konci seznamu všech hlavních účinkujících, samozřejmě hrál (a navíc dirigoval !) opět s plným gustem. Stejně jako všichni zde přítomní herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci, byť třeba vystupovali jen pro ty pouhé dva přítomné diváky na koncertě v sále... byť třeba v cizí řeči, které všichni diváci ve vybraných koutech světa neporozumí... neb skrze kvalitní umění si nakonec můžeme na dálku porozumět všichni, i navzdory všem existujícím bariérám. 90% (15.08.2020)

Claude Lelouch ide dlhodobo uspesne mimo mna, teda jedine dva filmy co sa mi pacili boli Viva La Vie 1984 a Muz a Zena 1966. A vdaka filmom ako Les uns et les autres sa na tom este dlho nic nezmeni. Ked uz Francuzi, tak ficim na tychto panoch reziseroch : Henri Verneuil /viem, rodeny Turek/, Francois Truffaut, Claude Zidi, Jean Renoir,Jean Girault, Pierre Granier- Deferre atd. Takze strucne k "filmu" : herci hrali hovno, dej to evidentne nemalo, reziu asi tiez nie a scenar vznikol na dvojvrstvy Harmassan pocas srajdy v kadibudke. No hroza : 20 % (30.10.2014)

Film sleduje osudy několika zamilovaných šťastných párů, do jejichž životů zasáhne druhá světová válka. Nejde tady ale o líčení hrůz koncentračních táborů a bojů na frontě, jak by se dalo očekávat. Zazní jedna teskná píseň na housle, tiše pronesená báseň ruského vojáka, zabouchnou se dveře plynové komory. Nemusíte vidět víc, stačí letmý náznak, aby se vám oči naplnily slzami. Ale na plátně dlouho smutek nepřevládá a tak chvíli pozorujete umírající vojáky a o vteřinu později rozesmátí tančíte po pařížských ulicích. Tím víc na vás ale válka zapůsobí, tím víc je vám líto těch, kteří tam v pestrém oblečení nemůžou mávat vlaječkami. Válkou ale tento příběh nekončí, pokračuje dál, vypráví o těch, co přežili, o jejich dětech a také vnoučatech a přestože počáteční dvojice pocházeli z nejrůznějších koutů světa, v závěru filmu se jejich osudy překrásně spojí. Když se dívám, jak málo lidí tento film hodnotilo, nejraději bych sepsala petici, aby byl uveden do kin, protože je opravdu vynikající po všech stránkách. (28.02.2008)