Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Režisér Imamura prostřednictvím příběhu mladého rolníka Gendžiho a jeho ženy Iné zachycuje v působivém panoramatickém obrazu období let 1866 až 1868, jež patří k nejbouřlivějším v novodobých dějinách Japonska. V té době na sebe soustředili nejvyšší moc šógunové z rodu Tokugawa. Byli to vojenští náměstci císaře, který byl sice teoreticky absolutním vládcem, ale fakticky zůstal bez vlivu. Kolem roku 1866 vrcholily boje mezi přívrženci šogunátu a jeho odpůrci z řad šlechty a vznikající buržoazie. Eidžanaika! Proč ne! Tento výkřik, s nimž davy zaplavovaly ulice, dal název celému hnutí odporu . V roce 1867 došlo k svržení posledního šóguna Tokugawy, k nedokončené buržoazní revoluci Meidži a k obnovení moci císaře. Tím se stal Macuhita. Meidži dostalo později i druhý význam: označuje údobí tohoto císaře (1868-1912), kdy probíhal vývoj Japonska od feudálního státu ke kapitalistické velmoci. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (5)

IvoB 

všechny recenze uživatele

V zásadě se mi líbilo – děj doslova skáče z jednoho místa na druhé, pořád se tam něco děje, a tak jsem se nestačil moc nudit. Rovněž je to velmi zručně natočeno. V záběrech je plno pohybu, postav, barev… super. Horší už je to s podáním. Ona by ta délka filmu, přehršel postav a skoky v čase (časových „výpustek“ je opravdu dost) ani tak nevadily, kdyby to bylo uhlazené a přehledné. Problém ale je, že ačkoliv jsem se bavil různými epizodkami či obdivoval obrazovou stránku filmu, v podstatě jsem ke konci už neměl sebemenší přehled o tom, kdo co dělá, kdo je s kým spojenec, kdo s kým spí, co chystá ta a ta postava, a další důležité souvislosti. Na to, že jsem ani pořádně nevěděl, o čem to bylo, jsou mé dojmy překvapivě dobré. – 7/10 ()

Reklama

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Najväčším problémom filmu je kolektívny hrdina. Namiesto epizodiek, ktoré by boli logicky rozčlenené tu máme miš maš osudov a postáv, ktoré sa neustále objavujú a odchádzajú a potom zase objavujú a začína byť z toho po určitom čase scenáristický bordel. Imamura je znova dekadentný. Máme tu nahotu, aj nejakú tú krv. Výtvarnú stránku Eda pred pádom šogunátu zvládol zobraziť na výbornú. Ale aj napriek tomu, že tu máme Gendžiho, ako sprievodcu tak sa mi nedostáva potrebnej katarzie, akú by som v tomto prípade čakal. On sa neustále zmieta v pocite odísť, neodísť. Stále chodí za nevernou ženou. A ona ho podvádza a znova sa k nemu vracia. Chápem tomu do určitej miery, ale pozerať sa na to ma nebaví. Historickým aspektom a faktom verím. Ale tomu celému čo sa tam dialo som skrátka nevedel prísť na chuť. Chápem, že nedostatok peňazí robí zo všetkých zlodejov, prostitútky a vrahov. Ale tá temná strana je tu podaná príliš farebne a bez hrozivej scény. Keby film vznikol v súčasnosti bol by funkčnou sondou. Takto sa v Imamurovej filmografií stráca. A pritom kolektívneho hrdinu využíva aj vo filmoch, ktoré sa mi naozaj, že páčia. ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Eidžanaika - A proč ne, toť barevná filmová freska z dob převratných společensko-politických změn Japonska, bouřlivých, násilných, vířivých, nejistých, zuřivých, ctižádostivých, a přesto zároveň naději vzbuzujících. Imamura se nezajímá o běh důležitých událostí, ani o jeho zákulisí, nýbrž o atmosféru, příchutě doby, o způsob "obyčejného" života, přesněji řečeno života nižších vrstev ve zběsilém víru, jenž ještě poměrně pevně tkvěl v dlouhodobých feudálních tradicích a uspořádáních a zároveň byl poháněn zuřivěji, spekulativněji i novátorsky. Imamura diriguje mumraje života se zaujetím, proto nevynechá ani nadšení ani jízlivost a paralely k moderní době a americkému snu. Do ambivalentní podstaty oněch dob patří i spontánně jásající hnutí eidžanaika, tedy jisté reflexe nově vytvářeného sebevědomí nižších vrstev, reflexe z touhy po sociálních změnách s dávkami manipulace a snah o nabobtnání chaosu. V té době vznikla rovněž tradice politických atentátů i podklad k postupnému vytvoření ekonomické aristokracie. V hlavním centru pozornosti je vesnický manželský pár Gendži (Šigeru Izumija), rolník s americkou osobní zkušeností, a Ine (Kaori Momoi), žena poznamenaná jak láskou ke svému muži, tak svým prodejem a následným způsobem živobytí. Ten vztah lze nejvěrněji charakterizovat jako romantický sarkasmus, jedinečně zapadající do toho zběsilého mumraje života. Z dalších rolí: tichý rybář z Rjukjú s osobním posláním Itoman (Masao Kusakari), impotentní vůdce zlodějů a prostitutek a progresivnější obchodník se zbraněmi Kinzo (Šigeru Cujuguči), preventivně odstraněný zloděj Magošiči (Šóhei Hino), Ineina souputnice i konkurentka Oko (Micuko Baišó), ke Gendžimu blízký zlodějíček Gon (Kibadži Tankobo), ronin se smutným osudem i sociálním soucitem Furukawa (Ken Ogata), zástupce sacumských a Itomanův cíl Idžuin (Minori Terada), či Kinzův patron Masuja (Norihei Miki). Eidžanaika je vířivou freskou o životě a nadějích lidí v divokých proudech bolestivé transformace, kdy loajalita přestala být normou a vidina sociálně-společenské změny se stala jedinou nadějí ve svárech ctižádosti, tradic a pokroku. Do dřevěných hradeb starého Japonska naráží kovové uragány počátku kulturních a sociálních střetů jako nevyhnutelný následek nuceného otevření se okolnímu světu, život se stává zuřivější a nejistější, a do toho je zasazena romance lidí vykořeněných ze svých životů a vržených napospas vášním zuřivější převratné doby. Působivé jak je u Imamury obvyklé. ()

Aleister 

všechny recenze uživatele

„Kulturní antropolog“ Imamura podvrací dobový obraz kultivované japonské společnosti a silnými ženskými postavami vyvrací genderové stereotypy. Ve svém remaku původního filmu z roku 1957 podává obraz bouřlivého období proměny Japonska. Ruší obraz samurajské a feudální kultury tím, že klade důraz na „problematické“ postavy prostitutek, rolníků, chudáků a zlodějů. Tím, co společnost očišťuje, již není ušlechtilost a morální status feudálů, ale prostota a mocí nezkažená nevinnost masy. Imamura vyzdvihuje nízkou společenskou třídu jako hybný mechanizmus revoluce, zdroj primitivní pudové síly a spontaneity. Outsider se v období změn stává revolucionářem. Vzpoura jako extatický kolektivní rituál plný barev, tance a reje masek má však na druhou stranu v Eidžanaice blíže k orgastické oslavě života než k boji za lidská práva. Imamura se neupíná k propagandistické utopické vizi světa bez vládnoucí třídy. Je si vědom toho, že masy mohou být zdrojem životní energie, ale nikoli hodnot, které upadají s rozkladem feudálního řádu, a bezpráví se přesouvá z rukou aristokracie na měšťanstvo. V době slábnoucího monarchy a zkorumpované šlechty tak stále zůstává jedinou, byť zanikající hodnotou samurajská etika. ()

Galerie (7)

Reklama

Reklama