Nepřemožitelné zlo

„Mala som zostať v Madride.“ Podobne, ako predchádzajúci horor talentovaného španielskeho režiséra Jaumea Balagueróa (TEMNOTA), aj NEPREMOŽITEĽNÉ ZLO (strašný preklad) dopláca na slabší scenár. Zato tiež ponúka zaujímavú príležitosť pre inak väčšinou nie príliš talentovaných hercov. Nevraviac o nádhernej atmosfére: hoci snímka zanecháva smutný melancholický dojem, ponúka tiež sériu riadne "nepríjemných" scén a výsledkom je najortopedickejší horor všetkých čias o hrôzostrašnom mechanickom dievčati, zlomených srdciach, opustených dušiach, smutnom svete a potrhanom ľudskom tele. Neviem, či mi pomohlo, že som film pozeral hlboko po polnoci sám doma, kým vonku nariekala zimná meluzína, ale dostalo ma to. (01.11.2008)

Tato velice příjemně zpracovaná duchařina si především usmyslela, že diváka už jen tak něco nevyleká a tak je potřeba dost přitvrdit. Děj je zasazen do ošuntělé nemocnice v jejímž okolí už ani vlci nedávají dobrou noc. Kromě několika pracovníků a hrstky lidí zde už nikdo není. Tedy skoro nikdo. Začátek filmu se nese v docela tajemném a hlavně i děsivém tempu, kdy sledujeme zvláštní chování dětí a lámání kostí. Jenže potom jakoby to všechno někdo utnul a dostavila se hodně nudná půlhodinka. V té se seznámíme s naší milou sestřičkou Amy a sledujeme její první minuty v novém zaměstnání. Začal jsem mít divné tušení, že tentokrát si to u mě režisér pokazí. Naštěstí však dostal rozum a poslední půlhodinka opět ukázala, že jsem se spletl. Opuštěné druhé patro přímo svádělo k brutální jízdě, která zaútočí na všechny smyslové buňky. S příchodem ducha se přepnulo na vyšší level. Po delší době musím říct, že jsem byl docela znechucený a trochu mnou otřásl i pocit znechucení ( to myslím v dobrém slova smyslu). Za přispění dunivé atmosféry, skvělého hudebního doprovodu a neuvěřitelných hereckých výkonů malých herců a hereček jsem si začal film skutečně užívat. Do toho všeho mě ještě potěšila i Calista Flockhart, kterou jinak moc nemusím. Její výkon byl rovněž přesvědčivý a rozhodně se mi líbila víc než v tom trapném seriálu. (05.05.2010)

Jaume Balagueróho si začínám čim dál tim víc oblibovat. Frágiles je jeho další moc povedenej horor, kdy se tentokrát zaměřil převážně na mysteriozní a mrazivou atmosféru a musim teda říct, že mě zase dostal, takhle dobrou duchařinu jsem už dlouho neviděl, obzvlášť závěr je velká hororová a duchařská chuťovka, kterou jsem si užil se všim všudy. (06.02.2009)

Tohle je jeden z těch filmů o prokletém místě, kde straší a ubližuje duch. Námět je už nespočetněkrát zfilmován a určitě i líp než Fragile. Duchové různých bytostí hrají velkou roli, většina filmařů se snaží přijít z co nejohavnějším stvořením a přitom zapomíná na budování atmosféry. Tady je to řekl bych, že přesně naopak a je to dobře. Balagueró víc dbal na atmosféru, která postupem času a zjištění nových informací víc a víc houstne, takže nakonec nemusí používat dnes již ohrané strašidla trhaně lezoucí do všech směrů, nahoru, dolů. Dokonce ani nemusíte mít strach, že režisér ukáže ducha někde na začátku, nechává si ho pěkně až do poslední půlhodinky, která (musím uznat) má dobrý spád. Dobře odvedená filmařina, jenž určitě víc potěší než zklame. 70% (03.01.2008)

Španieli to s horrormi vedia. Vedia aj zdanlivo schématický a predvídateľný príbeh vyrozprávať tak, že nám ten rozprávačov hlas, jeho suverenita, farba, tón, odtiene a parádičky prídu náhle "doležitejšie" než to, čo nám rozpráva. A to tiež treba vedieť. A skutočnosť, že hlavný "záporák" -hoci ho uvidíme len pár sekúnd - je fakt na posratie "scary", je už len tým posledným, triumfálnym dielikom do skvelej mozaiky. Byť Fragile o chlp originálnejší, bola by to po veľmi dlhom čase konečne nejaká plná "päťka" pre horror. Aj tak je tento Balaguérov zárez spolu s Iglésiovou Detskou izbou zrejme najlepšou európskou ducharinou posledných rokov. (13.09.2007)