Casablanca

Kultovní, skvělé a troufám si tvrdit, že i nestárnoucí válečné romantické drama s charismatickým a vynikajícím Humphrey Bogartem v hlavní roli. Za pozornost však stojí také půvabná Ingrid Bergman a nezaměnitelná atmosféra tohoto snímku, na kterém se dle mého zub času pěkně obrousil, ne-li přímo zlomil. Casablanca mi přišla i po těch letech atraktivní svým komornějším zpracováním (film Mít a nemít z roku 1944 je ještě mnohem komornější a tento Curtizův počin mi jej hodně připomínal), napětím, ale i romantickou linií a drobnými dějovými zvraty - ať jsou předvídatelné více či méně. Být Casablanca barevná, tak pro mě možná ztratí jedno ze svých velikých kouzel. (29.12.2011)

Nostalgie někdy bývá chabým leč důvodem, proč ocejchuji filmy i pochybné kvality mnoha hvězdičkami. Hodnota tohoto filmu tkví ani ne tak v mých srdečních vzpomínkách jako v oceněních, které dostala jinými autoritami než jsem já, a přesto, že už samo slovo Casablanca (podobně jako allenovské Constantinopol nebo Madagaskar:-) zní tak vábivě, skoro jak zaklínadlo pro vstup do ráje, pro mě je to limonáda, nic víc, nic míň a když už jsme u Bogarta ....... Africká královna - TAK si já představuji romantiku jako řemen. (30.01.2006)

Náhodou jsem natrefil na pořad Na plovárně, kde shodou okolností byla hostem Isabelle Rosseliniová - dcera nezapomenutelné Ingrid Bergmanové, a tak teď píšu tohle hodnocení... Klišoidnější film snad neexistuje, ale je to klasa. Humphrey Bogart je excelentní, vším tím patosem se brodí s nezaměnitelnou elegancí a šarmem, krásná Ingrid Bergman se postará o zápletku s tragickou láskou v hlavní roli, zapějeme si Marseillaisu a vše skončí klasickou větou o začátku skvělého přátelství....prostě to je nejlepší béčková love story (a to není urážka) všech dob a basta. (25.01.2003)

Pokud něco chybí na pozlacené měděné plaketě, kterou nese vstříc dálavám sonda Voyager, pak je to Casablanca.. Vtip, ideály, láska, svoboda, přátelství a odvaha na levoboku, intriky, proradnost, sentiment, klišé, melodramatičnost a naivita na pravoboku. Díky té vyváženosti se vlajková loď stříbrného plátna se všemi svými krásami i neduhy nemůže nikdy potopit.. Mé krásné přátelství s Curtizovým filmem vždycky utuží souboj Wacht am Rhein s Marseillaisou a především Rick Humphreyho Bogarta. Mezi jizlivou zhrzeností a zlými časy se zmítající cynický bourák s rovnou páteří, uměním nezištnosti při konání dobrých skutků a frajerským postojem, že to držení a popouštění citů z uzd je de facto brnkačka. „We´ll always have Paris...“ (06.02.2017)

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)