Vajíčko

Jako vždy dokonalý Václav Voska v jedné ze svých stěžejních divadelních rolí vypráví o tom (hra je v podstatě soustředěná na jeho postavu, ostatní mu jenom nahrávají), jak našel životní systém, jak do všeho fušuje, jak se snaží dostat do vajíčka, do skořápky světa, za vodopád lží. Jak poprvé lhal, jak poprvé kradl (a v důsledku toho přišel o panictví a v důsledku toho zase o práci), medituje o nerozbitném vajíčku lidské civilisace, vypráví o tom, jak nemůže žít ani v systému ani mimo něj... A pak sledujete, co se z něho kvůli tomu stane a jak to přijímá... A je z toho geniální, vtipná i drsná divadelní hra s neobvyklou a o to zajímavější symbolikou (vajíčko, kapesník...), vypovídající o světě a lidech v něm to, co málokterá. A navíc, o co se snažili všichni ti nenápadní nechutní malí záporáčci a odporní udavači v celé historii herectví, to dokázal Václav Voska shrnout a překonat v pouhé intonaci šesti slov: "u jedné děvky v ulici Borejeaux." Tohle je po stránce zvukové, orthoepické a vůbec mluvené dokonalá čeština. Vinklář z pozdější inscenace mu nesahá ani po paty a dost se Vosku snaží napodobovat, přestože na to - ač jinak velmi dobrý herec - hlasově ani herecky nemá. P. S. Musím říct, že převod to TV podoby se silně nepovedl, nicméně původní hra a zejména Voskův výkon jsou tak úžasné, že nemůžu jít s hodnocením níž. P. P. S. Mezi Voskovými divadelními rolemi rozhodně nejlepší, z rolí čistě recitátorských pokládám Nový zákon z Violy za ještě mnohem, mnohem lepší. Copak opravdu existují ženy, co se ptají, kolik je hodin? P. S. Taky se ráno nebudím svěží a čilý. (08.01.2010)

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. (23.02.2015)

TV film Vajíčko je na podkladě divadelní hry od autora Féliciena Marceaua, která má stále dnešnímu divákovi co říci a obávám se, že dlouho bude. Výborný výkon V. Vosky v hlavní roli. O samotné hře se praví a v podstaě touto citací film začíná :Vajíčko, ono na špičku nepostavitelné tělísko, je symbolem hradu, pevnosti ukrývající chutné sousto. Je v zájmu jedince dostat se dovnitř k němu. Cesta vede ale údolími polopravd, přetvářky, popření vlastních zásad. Je nutné vplout do bezzásadových, prospěchářských vod establishmentu s pravidly lobingu a partajničení. Ve vajíčku je ovšem pohodlno a sladko. Hlavní hrdina Emil Magis (V. Voska), je průměrným občánkem. Nepyšní se ani intelektuálními hodnotami ani vzděláním, nevyčnívá ani o píď nad bezejmennou lidskou hmotu. Jeho nespornou kvalitou je ale tíhnutí k pravdě. V první části si dokonce zcela jistě myslí, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. (19.03.2005)

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna. (15.04.2018)