Vajíčko

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. (23.02.2015)

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

tato televizní verze úspěšného divadelního představení nám zábavnou formou přiblíží filozofii fungování dnešní společnosti. Tak vykoukněte ze své skořápky a nechte se osvěžit příjemnými hereckými výkony skvělých herců v čele s excelentním Václavem Voskou, kterému role padla jak ulitá. U mě má silnější 4* a samozřejmě doporučuji- [ PŘÍBĚH: 3 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (02.04.2013)

,,To jsem blázen, proč jsem se vlastně oženil? Abych se dostal do vajíčka! Jenže vajíčko se uzavřelo a já zůstal opět venku!" Nerad používám tyhle anglické výrazy, ale tohle je opravdu dokonalá ONE MAN SHOW! Adaptace téhle francouzské hry s obsazenstvím Městských divadel pražských do filmové (resp. televizní) podoby s experimentálním provedením je vlastně jednou z prvních filmových vlašťovek tohoto žánru v našich končinách. Tohle je potřeba znát! Asi nejlepší ukázka hereckého mistrovství Václava Vosky, který by těch 98 minut snímku s dobrou dávkou humoru i hlubokou filosofii dokázal utáhnout klidně i sám bez přihrávajících kolegů. Divák se tady nejen baví se nad tou komickou stránkou, ale také ho to trochu nutí filosoficky uvažovat a zamýšlet se nad systémem ("vajíčkem") života a fungování světa. Jistý příběh zde přítomný je, současně prolínající se s průvodním komentářem, byť stojící spíš dlouhou dobu v úzadí. Studiová výprava je velice skromná, jako na divadelním jevišti, což vnímám jako velké plus v takovém žánru – divák tak může nerozptýleně pozorně poslouchat každou větu. Jo, a se společenskou myšlenkou: "vidíte – systém!" :o) Televizní klenot (zasloužil by si i častější reprizu), zábava na vysoké úrovni a patrně životní role Václava Vosky, herce bohužel nedoceněného tenkrát i dnes. Díky, mistře... 95% (18.12.2016)

Jako vždy dokonalý Václav Voska v jedné ze svých stěžejních divadelních rolí vypráví o tom (hra je v podstatě soustředěná na jeho postavu, ostatní mu jenom nahrávají), jak našel životní systém, jak do všeho fušuje, jak se snaží dostat do vajíčka, do skořápky světa, za vodopád lží. Jak poprvé lhal, jak poprvé kradl (a v důsledku toho přišel o panictví a v důsledku toho zase o práci), medituje o nerozbitném vajíčku lidské civilisace, vypráví o tom, jak nemůže žít ani v systému ani mimo něj... A pak sledujete, co se z něho kvůli tomu stane a jak to přijímá... A je z toho geniální, vtipná i drsná divadelní hra s neobvyklou a o to zajímavější symbolikou (vajíčko, kapesník...), vypovídající o světě a lidech v něm to, co málokterá. A navíc, o co se snažili všichni ti nenápadní nechutní malí záporáčci a odporní udavači v celé historii herectví, to dokázal Václav Voska shrnout a překonat v pouhé intonaci šesti slov: "u jedné děvky v ulici Borejeaux." Tohle je po stránce zvukové, orthoepické a vůbec mluvené dokonalá čeština. Vinklář z pozdější inscenace mu nesahá ani po paty a dost se Vosku snaží napodobovat, přestože na to - ač jinak velmi dobrý herec - hlasově ani herecky nemá. P. S. Musím říct, že převod to TV podoby se silně nepovedl, nicméně původní hra a zejména Voskův výkon jsou tak úžasné, že nemůžu jít s hodnocením níž. P. P. S. Mezi Voskovými divadelními rolemi rozhodně nejlepší, z rolí čistě recitátorských pokládám Nový zákon z Violy za ještě mnohem, mnohem lepší. Copak opravdu existují ženy, co se ptají, kolik je hodin? P. S. Taky se ráno nebudím svěží a čilý. (08.01.2010)