Udju Azul di Yonta

Yontiny modré oči je zajímavé sledovat jako příklad kolonizační síly hollywoodského transnacionálního stylu. Přestože jde totiž o film afrického režiséra natočený s africkými herci, je v něm jasně patrný vliv neviditelného stylu, který se pro svoji čistotu a srozumitelnost rychle rozšířil za hranice USA. Kromě vcelku povinného dodržování návaznosti pohledů a dalších kontinuitních pravidel se tu opakovaně využívá analytické střihové skladby (prostřihy z celků na detaily postav a zpět) a herectví se řídí metodou "stand and deliver". Možná právě proto působí snímek Flory Gomese tak trochu nepatřičně a strojeně: Afričané tu toporně postávají, odříkávají své věty a pak zase poslušně vycházejí ze záběru. Afriku přitom často vnímáme jako divoké necivilizované místo nacházející se mimo západní vnímání času a prostoru, z našeho pohledu ovládané chaosem. Alespoň v rovině vyprávění se však snímek klasickým normám vzdorovat snaží. Yonta si sice dává za cíl vypátrat identitu tajemného ctitele, ale nakonec se o ní dozvídá jakoby mimochodem a bez vlastního přičinění. V závěru se nevytváří žádná partnerská dvojice a vše vyznívá tak trochu do ztracena. Yontiny modré oči tak v celku představují film, který by se podle mě dnes už nedostal do výběru festivalu v Cannes, protože od uměleckých snímků se v současnosti očekává větší stylistická propracovanost a nezávislost na (původně) hollywoodských normách. (20.09.2013)

ocenenia : MFF Cannes 1992 - uvedené v sekcii "Un certain regard" (23.03.2013)