Japonsko

Začíná to jako Solaris a končí jako Stalker, ale mezitím uvidíte, co jste u Tarkovského nikdy nespatřili. Třeba výborně „zahranou“ kopulaci koní, jejíž postkoitální doznívání je prostoupené pocitem prázdna a marnosti. Japón nicméně není běžné festivalové drama plné existenciální tísně. Ano, hrdina zřejmě hledá spirituální vykoupení, ale zdá se, že nejúčinnější lék na jeho duševní rozpoložení představuje sex. Jistě, jedním z prvních obrazů, který se vám vryje do paměti, je stále se hýbající hlava ptáčete (podobně jako hlavní hrdina rezignoval na existenci a už pouze dožívá), ale o pár minut později protagonista s nečekanou bezelstností oznámí, že se do hor přijel zabít, na což druhý muž reaguje naprosto klidně. Tahle rozkročenost mezi naturalismem (k němuž přispívá 16mm kamera a mistrovská práce s přirozeným světlem) a alegorií, ve které konkrétní lidé pouze zpřítomňují určité obecné životní principy, charakterizuje celý film. Fyzično se prolíná s metafyzičnem a přestože je vyprávění extrémně pomalé a po většinu času moc nechápeme, kdo dělá co a proč, těžko od toho odtrhnout oči. Momenty, u nichž byste předpokládali vážnost, jsou nečekaně vtipné (příprava těla před souloží), někdy se vyprávění přepne z hraného do dokumentárního modu, kdy se (ne)herci bezstarostně koukají do kamery a nezdá se, že by se drželi nějakého scénáře. Reygadas coby filmový samouk svým debutem zkrátka nenapodobuje festivalová dramata, ale poměrně intuitivním, nevyumělkovaným způsobem objevuje vlastní filmovou řeč a nabízí unikátní a unikavý divácký zážitek. 85% (14.11.2021)

Existenčný snímok o láske, smrti a o hľadaní akéhosi útočiska. Bez rozdielu či hlavný hrdina zostane v meste, alebo sa vyberie do dediny, stretáva sa s ľudskou vypočítavosťou a tragédiami na každom kroku. Reygadas využíva vnútrozáberový strih, ukazuje nám všetko okolo v akejsi predzvesti pokoja, ktorá je narušovaná príchodmi ľudí a ich drobnými motiváciami. Vzťah medzi hlavným hrdinom a starou domácou je veľmi umne odprezentovaný v ťažkopádnej erotickosti ( ktorá len evokuje vnútorný stav hrdinu) Reygadas využíva prostredie na maximum a holduje si v malých tragédiach, ktoré nadobúdajú v jeho svete širší a komplexnejší význam. Japón je zaujímavým filmom, pomerne netradičným, a v rámci svojej meditatívnosti aj surovým. Dokumentaristické postupy považujem za príjemné ozvláštnenie. (17.09.2016)

Mladý mexičan Carlos Reygadas natočil v medzinárodnej koprodukcii výnimočný existencionalistický debut. Pomaly plynúci príbeh muža stredných rokov unaveného žitím, ktorý prichádza do hôr uprostred Mexika a ubytuje sa u tam žijúcej 90. ročnej starenky, aby skoncoval so životom. Film plynie v nevysloviteľných a predsa zjavených tajomstvách predsmrtných meditácií ticha prírody. Pomalé plynutie oživujú naturalistické šokizmy (pokus o vopred dohodnutú súlož so starenkou) a súboj starenky s rodinnými dedinskými buranmi o dom. Nevšedná obrazová stránka, úsporné dialógy a posmutnelá poetická nálada. Japón je ale príliš svojbytné dielo, nepodobajúce sa na nič, čo by eventuálne mohlo pripomenúť pocitové ladenie filmov buď Tarkovského alebo iných svetových artových režisérov. V popredí stojí zjavné odkázanie na krásu a duchovnú bohatosť zanikajúceho sveta prírody v kontraste s vnútorne prázdnym konzumerizmom mestských aglomerácií, ktorý nahlodáva aj doteraz fungujúce vidiecke komunity. Použitie nehercov zapadá do celkovej koncepcie diela a zvolenie presne zapadajúcich typov je obdivuhodné. Nevyslovené posolstvo a zjavná vnútorná sila filmu - smutnokrásneho zjavenia života uprostred pustatiny duše okoralej cynizmom mesta - pôsobí veľmi intenzívne aj niekoľko rokov po jeho vychutnaní si na plátne kina. (21.09.2005)

Pořád ještě z mého požitku z filmu vyráží scéna zpívajícího dělníka (a možná těch dělníků obecně), která na mě působí, že ji tvůrci natočili náhodou a pak jim bylo líto ji do filmu nedat a tak nějak tam vůbec nepatří. Až se tato scéna s odstupem času v mé představě o filmu tak nějak rozpustí, nebo si to rozmyslím a řeknu si, že tam vlastně měla svůj význam, tak hodnocení ještě zvednu. (16.03.2010)

Carlosi, toc! Tento debut jsem sice videl az jako posledni z dosavadnich tri filmu, ale uz vim, odkud pochazi potreba zobrazovat lidska tela ne zrovna modelovych rozmeru v Souboji s nebem (i takovi maji sve potreby) a zaliba v nehercich a specifickych komunitach v Tichem svetle (i takovi jsou mezi nami a ziji svuj zivot). O spiritualnim modu ani nemluve, vznasel jsem se tri metry nad zemi. Film, po kterem jsem sladce usnul a jeste tu samou noc se mi o nem zdalo. (07.09.2010)