Moi, un noir
Ja černoch
I, a Negro
Obsahy(1)
Trechville je chudé předměstí Abidjanu, hlavního města Pobřeží slonoviny, a také cíl cesty dvou protagonistů v dokumentárním dramatu Jeana Roucha. Tito dva muži jsou původem z Nigérie a mezi sebou si říkají Eddie Constantine a Edward G. Robinson – jasný důkaz toho, kdo jsou jejich hrdinové. Věčný konflikt mezi tradičním a ze západu přejatým způsobem života se projevuje již během toho, jak oba muži pokračují v denní rutině a částečně odhalují své naděje do budoucnosti. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (5)
Afrika kolonizovaná a chudá, ale šťastná. Komentář Rouchova vlivného etnofikčního filmu, posledního dílu tzv. nigerské trilogie, byl údajně improvizovaný. Přesto se nelze ubránit podezření, že režisér svým hrdinům symbolickým přepuštěním zvukové stopy neposkytnul jenom hlas, ale také okruh slov, jež smějí použít. Jejich sebe-reprezentace je limitována územím JEHO filmu, jak jasně dokazuje předtitulkový úvod, po kterém teprve dochází k předání slova. Prezentovaný obraz, viditelně spoluutvářený přítomností kamery, která aktéry provokuje k větší sebe-stylizaci a přehrávání, a do které se občas někdo přímo podívá, pak má Rouch ve své moci bezezbytku. ___ Eddie a Edward nevolají po změně. Podmínkami šťastného městského života jsou pro ně peníze, pěkné tělo a přátelství, tedy stejné hodnoty, pro něž tehdy žila mládež třeba v Paříži (k čemu přispívá, že si za vzory sami vybrali francouzského a amerického herce). Rozdíly mezi třetím a kapitalistickým světem jsou relativizovány odvedením pozornosti k soukromým snům a trablům mladých. Zaměnitelnost přání a vyzdvihnutých příhod (větší část filmu příznačně zabírají víkendové dny) obou mladíků, filmu dodává na univerzálnosti, ale ubírá mu na kritičnosti. S Italem se Eddie v druhé, melodramatičtější polovině filmu porve kvůli tomu, že mu přebral holku, ne kvůli odlišné barvě pleti. Byl-li dříve hrdina šťastnější, pak jen pro to, že byl mladší. Vnější podmínky v tom nehrály roli. Teprve krátce před koncem je konstatováno, že Francouzi se mají lépe. Jako kdyby šlo o nezměnitelný, historický daný fakt. Zároveň je tím naznačena Edwardova možnost z Pobřeží Slonoviny svobodně odcestovat, což mu ovšem filmem opomíjené reálné existenční podmínky neumožňují. ___ Smůlou filmu je, že vznikl krátce před nástupem post-koloniálního diskursu, v jehož světle působí hodně zpátečnicky. Jeho hodnota dnes spočívá v návaznosti na francouzskou novou vlnu, pro kterou poskytl produkční, estetický i etický model (situace nevytvářet, ale znovu-objevovat). Obdiv k Rouchově schopnosti vyhmátnout esenciální pravdu o životech jeho sociálních herců neskrýval zejména Godard (porovnávat by se dala například sebe-stylizace dvou afrických mladíků se „zbogartovatělým“ Belmondem). 70% ()
Předchůdce nový vlny (teda to mám od Čeňka): formálně - rozpojení zvukový a obrazový stopy a hra se způsobem sdělení vůbec: komentáře prostřednictvím hry s psaným slovem v podobě reklam a nápisů na ulici -, jump cuty, organizace scén podřízená vědomí protagonisty. A stejně tak i atmosférou, která je hravá, veselá, zaobírající se hrdinou v neutěšený situaci a vztahující se (především prostřednictvím postav a jejich stylizace ale nejen) k americký kultuře jako ke svým způsobem vzoru. ()
Prolog francouzské nové vlny. Český název - Já, černoch ()
Mladí chlapci odchádzajú pracovať z krásnej ale na pracovné príležitosti chudobnej Nigérie do Trechville, predmestia Abidjanu, hlavného mesta Pobrežia Slonoviny. Vytvárajú tu spoločnú komunitu, spiacu v jednom dome. Štvorica chlapcov z nej tvorí hlavnú postavu filmu. Kamera farebným obrazom zachytáva typický týždeň z ich života Nejde len o mechanický popis zväčša manuálnej práce pomocných robotníkov. Počas zobrazenia výsekov zo života sú vyslovené ich pochybnosti o zmysle ťažkého života, sny o dome, aute, založení rodiny, spomienky na rodnú Nigériu, africky tepaný rytmus, alkoholové opojenia, dievčenská krása a túžba po nej. Ťažké sú pracovné dni v horúčave a krásne africky uvoľnené víkendy plné tanca, kúpania sa v mori, alkoholu. Film vznikol počas polročného zachytenia života mladých černochov, pričom obsah filmu bol určovaný hlavnými aktérmi. Z množstva natočeného materiálu (touto kvantitatívnosťou je Jean Rouch typický) vybral pri konečnom zostrihu tie najtypickejšie scény, určil rytmus snímku. Dynamický obraz podfarbil (okrem hudobných a tanečných čísiel) neustále prítomným autorským „ja“ komentárom hlavných hrdinov filmu. Čas vyhradený filmu prebehne veľmi svižne a rýchlo. Umocneniu zážitku z nevšedného, a predsa zdanlivo tak obyčajného dokumentu napomôže snaha vcítiť sa do myslenia a konania hlavných aktérov. Metóda kinematografického tranzu, ktorou zrejme Rouch tvoril, inšpirujúc sa tranzovými stavmi šamanov afrických domorodých kmeňov, sa vyplatila. Je založená na neustálom opakovaní točenia istých scén, pri ktorej sa filmár veľmi silno sústredí na film a vypustí z mysle čokoľvek iné, pričom tento stav sa snaží uchovať nielen počas točenia ale až do záverečného zostrihu. ()
Dokument má barevnou patinu zašlých časů a je zalitý sluncem. Randění s babama, koupačka, spousta malých negříků jako budoucnost EU. Diváka napadne proč chtějí evropké baby, když mají doma takové pěkné? ()
Galerie (14)
Photo © Les Films de la Pléiade
Reklama