Skafandr a motýl

Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. (05.10.2008)

„Mať milenku predsa nie je žiadny dôvod pre to, opustiť ženu a svoje deti.“ Mathieu Almaric (MNÍCHOV, QUANTUM OF SOLACE) je herec, kvôli ktorému bez problémov zostanem hore do polnoci, aby som si nejaký jeho film pozrel v televízii vo „filmovom klube“ v pôvodnom (francúzskom) znení s titulkami a vôbec nebudem rozmýšľať nad tým, že som si daný film mohol zohnať inak (napr. na DVD) a nemusel byť kvôli tomu do noci hore. Almaric je charizmatický človek a SKAFANDER A MOTÝĽ vychádza zo silného skutočného príbehu, keď šéf-editor časopisu Elle, kurevník Jean-Dominique 'Jean-Do' Bauby, po infarkte (v mladom veku) ochrnul a dokázal s okolím komunikovať len okom. V tom mu pomohla znalosť milovaného knižného veľdiela, „Grófa Monte Christo“ (ktorého ŽENSKÚ verziu, prenesenú do súčasnosti, chcel reálne napísať). V Dumasovom geniálnom románe vystupovala rovnako ochrnutá postava starca, ktorý s okolím komunikoval vyčerpávajúcim (ale aspoň nejakým) žmurkaním (jedno žmurknutie „áno“, dve žmurknutia „nie“). Takže ste mu mohli klásť len otázky, na ktoré sa dalo odpovedať áno/nie. Prípadne dokázal skladať vety, ale iba písmenko po písmenku: teda ste mu hovorili pomaly abecedu a ak pri nejakom písmene žmurkol, bolo to TO písmeno, ktoré mal na mysli, zapísali ste si ho, zasa ste začali s abecedou, zasa žmurkol a takto ste pomaly ale isto spolu skladali slová, až sa vám z nich stávali celé vety (takto 'Jean-Do' na lôžku „napísal“ celú knihu, neuveriteľné). SKAFANDER A MOTÝĽ je pôsobivá dráma, ktorá sa neľutuje a to je vždy super. (28.05.2011)

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)

Láska mezi dvěma lidmi je magická a povznášející, avšak není na světě silnějšího pouta, než je láska k životu samému. Pokud je člověk odhodlán hrát svou úlohu až do samotného konce, překonat problémy a radovat se z maličkostí, je za každých okolností neochvějným pánem své vlastní existence. A tento film- deprimující, ale zároveň povzbudivý, statický, ale současně plný života- je toho zářným důkazem. Nesrazilo mě to sice do kolen a nemám ani potřebu to někdy vidět znovu, ale svého života (a hlavně zdraví) si opět vážím o trochu více. :D 85% (04.11.2013)