Poslední dny

Až budu chtít někoho uspat, pustím mu Last Days. Tak nehorázně dlouhé záběry vyloženě o ničem zdolají i ty nejotrlejší. Jaká vnitřní posedlost? Jaké ničení? Kde? To všechno je spláchnuto pomalu plynoucí dějovou nudou, která se s přibývajícími minutami stává víc a víc na nervy lezoucí. Koho baví hledět na tříminutovou bezeslovnou přípravu snídaně, která sestává z "kornflejků" zalitých mlékem? Nicméně, musím pochválit Michaela Pitta - poprvé jsem ho viděla vytvořit víc jak dva různé výrazy v obličeji! A stejně, pustit si Venus In Furs na dojezdové party je velká dekadence... (21.08.2009)

Van Sant chce být velký umělec testující publikum, ale zároveň nevěřím, že je moc chytrý člověk. Z rozhovorů mi jeho myšlenkové úvahy přijdou až legračně hloupé a dětské. Ale možná proto někdy jeho intuitivním experimentováním probleskne ryzí síla média. A jindy jde o katastrofu. A někdy oboje zároveň. Last Days v sobě pro mě nemá sílu Slona, ale chápu, že to bylo myšleno dobře. (16.10.2017)

Dotyk temného pasažéra, který se skrývá i v nás, jen nesmíme zvolit špatnou cestu. Cesta z které není návratu. Hlouběji a hlouběji se dostávám pod kůži Blakea (Kurta) i druhý den po projekci. Vynikající statická kamera, která nutí diváka zamyslet se nad peklem uvnitř Blakea. Závěrečný odchod z těla je nezapomenutelná záležitost. (21.11.2015)

Tohle byl snad ten nejdepresivnější film, který jsem kdy viděla. Michael Pitt opět nezklamal, myslím, že to snad ani nehrozí. Do této role se nikdo nehodí víc. Naprosto odzbrojující. "Fetus" Michaela Pitta byl zkrátka boží a finální poslední hit před Cobainovou smrtí "Death To Birth" mě dostal na kolena. Film Guse Van Santa je jednoznačně skvělý. Stejně jako všechny ostatní jeho filmy ani tento nepostrádá potřebné drama, melancholii a melodramatické prvky stejně jako v jeho předchozích filmech jako byli např. "Restless" a "Elephant". Jednoduše chytá za srdce každého fanouška Kurta Cobaina. (01.01.2015)

Last days je také netradičné, myšlienkové, až by som povedal, že duchovné, posolstvo, ktoré sa zaoberá poslednými dňami rockových hudobníkov. Príbeh bol metaforicky ušitý na mieru pre Kurta Kobaina ale ja si myslím, že si by sa s týmto dielom dal parafrázovať každý jeden člen klubu 27. Nejde o žiadny dokument ani životopisný film, hlavná postava sa síce podobá tak trocha na Kobaina, herec Michael Pitt je úžasný, ale postavy majú iné mená, dej sa odohráva niekde úplne inde, trocha inšpirované ale príbeh je úplne iný. Blake, hudobník, multi-inštrumentalista, sa skrýva vo svojom vidieckom sídle pred verejnosťou, obchodnými záležitosťami, marketingom a všetkým tým čo mu priniesla nečakaná sláva. Túto tiaž, ktorá sa naňho z nenazdajky prevalila psychicky nezvládol a tak sa skrýva a skladá si nové veci v pokoji zo svojimi spoluhráčmi. Avšak to nieje všetko s čím si kompenzuje toto svoju psychickú prehru. Alkohol a drogy si pomaličky vyžiadajú svoju daň. Počas celej snímky bola hlavná postava malátna, nezvládala to ani sama zo sebou, už od prvej minúty je divákovi jasné, že tento človek vám pred vašimi očami umiera a je jasné, že happyendom to určite neskončí. Snímka je od začiatku do konca nakrútená vo veľmi komornom duchu. Kým som neprišiel na to akými očami sa na to mám pozerať, strašne som sa nudil. Prvá pól hodinka ma neskutočne ubíjala. Ide o umelecký film v ktorom čas a priestor hrajú až druhé husle. Veľmi často sa tu preskakuje čas a miesto v ktorom sa konkrétna scénka udeje. To znamená, že pri jednej scénke sa na začiatok rozhovoru dostaneme o 20 minút neskoršie aj to z inej miestnosti. Avšak keď sa divák naladí na tú správnu strunu, začne to byť neskutočne zaujímavé a ten metaforický koniec, ten ma úplne dostal. Ide o netradičné poňatie, ktoré sa mnohým ľuďom nepáčilo, percentá na CSFD hovoria za seba, ale ja medzi nich na šťastie nepatrím (14.02.2016)