Sekai no čúšin de, ai wo sakebu

Návod, jak si kazit přítomnost a budoucnost lpěním na minulosti. Chápu, že se hlavní hrdina nemohl s tak ošklivým osudem vyrovnat, ale na druhou stranu, jako by ani nechtěl, a těšilo ho, jak trpí. Chudák Ritsuko v roli náhražky. No, ale druhá půlka už celkem fungovala jako film a ke konci se slušně skládaly a vysvětlovaly jednotlivé střípky... a konec byl asi nejlepší, jaký mohl být. Tak OK. (29.09.2012)

Vzhledem k popisu a některým komentářů, jsem si myslela, že to bude větší doják. Ne, že by jím nebyl. Občas z toho filmu cítíte ty palčivě bolestivé scény, můžete uronit slzičku, ale film pokračuje. A končí, jak by měl. Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Výkony Mirae Morijama, Masami Nagasawy a Takaa Osawavi byl skvělé, alespoň pro mě - vážně mě to s nimi bavilo. (20.02.2010)

Jukisadovy patrí obrovská poklona za komorné spracovanie, za tie rôznorodé pocity lásky a straty, ktoré s citom a s poetikou dokázal preniesť na filmové plátno aj na diváka. Jednoduchý príbeh pripomína skôr kórejský, než japonský film. Ale významy obsiahnuté v obrazoch majú v sebe vážnosť, väčšiu úprimnosť a emocionálne vydierajú len sporadicky a aj to záleží na vás, či sa necháte, alebo nie. Film netlačí na diváka, je to príbeh o spomienkach a vyrovnaní sa s minulosťou. Je to o kroku dopredu. A každý kto zažil niečo podobné si pridá jednu hviezdu. Inak, objektívne je to na 4, ale toľko krásy a pozitívnych pocitov, plných smútku som dlho nevidel. Príbeh pohladil dušu a motív z nahrávkami bol využitý stopercentne. Pre mňa krásny film. A do Masami Nagasawa som sa zaľúbil. (05.08.2014)

Druhym najziskovejsim japonskym filmom minuleho roka bola tato patetciky uplakana romanticka drama. Napodiv, napriek mnohym uplakanym klise je to film sviezi a zaujimavy, od zaciatku po koniec, co dosahuje nenapadnym vsunutim detektivno mysteriozneho patrania - po com vlastne? - to je to patranie. Ziadna vrazda, ziaden velky dejovy zvrat sa vsak nekona, kazdemu je to dopredu jasne, no aj tak preco nepatrat, nehladat, nenechat sa napinat osudovou a nenaplnenou laskou. (07.07.2005)

Tento film u mě překročil hranici citového vydírání. Středobodem snad všech korejských romantických dramat je něčí smrt, ale i tak se ve filmech vyskytuje sposuta světlých, pozitivně laděných chvilek. V Crying... se bohužel snad jenom umírá, pláče a vzpomíná. Je to poněkud těžká nálož. Ve velice krátké romantické části jsem nedokázal navázat s titulními postavami patřičný vztah, což je myslím největší chyba filmu. V rozjezdu mu chybí energie. Většinu jí vyplýtvá v slzoplodné, značně natahované druhé části. Vůbec nechci zlehčovat téma filmu, ale nemohl jsem si tento film užít jako dojemný a sněhem zaprášený Maundy Thursday. (30.11.2007)