Bůh a ďábel v zemi slunce

Slnko na brazílijských planinách páli neúprosne. Na základe pripraženia ohnivou guľou začnú pukať žilky v hlavách a vznikať tým samozvaní proroci. Do jedného sú revolučne šľahnutí. Vedú užialených biednych roľníkov do ďalšej a ďalšej záhuby v mene nereálnych hesiel o krajine večného blahobytu. Sadisticky šľahne slnko i vojakov, strieľajúcich mužov, ženy a ich deti. Záblesky páľavy padnú i na hlavy farárov, platiacich odstreľovačov konkurenčných ľudových prorokov a ich ovečky. Prežijúci revolucionári, žijúci len z pomsty a pre pomstu, sa v násilí, ktoré vyvraždilo ich súdruhov, sami nájdu. Zdá sa, že revolúcia nič nevyrieši. Tu niečo niečo vyrieši len výstavba, poskytujúca dostatok tieňa i vody. Taká snáď časom schladí horúce hlavy s bláznivou mysľou - a privedie ich k akému-takému konsenzu. Pretože na útek od tohto všetkého krvilačného besnenia k hľadaniu ideálneho ostrova, okolo ktorého prehrmia všetky dejinné búrky predsa len väčšina jednoducho nemá. A ako vidieť, ženy strácajú na takéto extatické úniky cestou energiu a vyčerpané padajú k zemi. Veľmi vydarený film, žiaľ, miestami pridlhý. Ale ak malo byť cieľom predlžovaných scén ukázať divákom mechanizmus šialenstva, v ktorom sa božia povaha človeka zmieša z diabolskými pokušeniami, podarilo sa. (01.02.2015)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)

Brazílie je tady ukázána skutečně v zajímavých záběrech a v zajímavém příběhu, který vás může překvapit svou krutostí s množstvím násilí, které je zde zobrazováno. Není to ale prvoplánové, ale jedná se o násilí, které je zde do jisté míry analyzováno, což je samo o sobě poměrně zajímavé. I tak na mě film udělal dojem hlavně hudební složkou, která dojmy umocnila. (19.05.2015)

Rochův radikální lidový moritát dodnes fascinuje svou v nejlepším smyslu slova primitivní formou, která právě díky tomu, že není spoutaná standardizovanými normami, může být obrazoborecky avantgardní. Nepřekvapivě může "Bůh a ďábel v zemi slunce" evokovat novějšího "Krtka" Alejandra Jodorowského, oproti němuž je klasika jen o chlup méně psychedelická a bizarně vychýlená v prvoplánovém excesu. (19.05.2022)

Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil. (09.01.2018)