Dvaasedmdesátka

Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám. (27.04.2012)

Celé to působí více divadelním, než filmovým dojmem. Jako celem je to chaotické, velmi nepravděpodobné, až mě zaráží, že to bylo natočeno v roce 1948 (spíše bych to dějově i kulisově zařadil do poloviny třicátých let). Rovněž i herecké výkony byly podprůměrné (ano - včetně Medřické). Ale jako pokus o český noir-film se to brát dá. (15.07.2013)

Tak jsem konečně mohl spatřit na vlastní oči jak to vlastně je s tím prvním československým trezorovým filmem. Dvaasedmdesátka je bezesporu zvláštní film - námětem se zdá být psychologickým dramatem navázaným na moderní proud kinematografie, ve zpracování a vyprávění však jakýkoli takový příslib promarňuje. Místo drobnokresby a kontroverzních otázek spravedlnosti nabízí přepjaté a nevěrohodné melodrama, které čiší kalkulem a nehoráznou vykonstruovaností situace, jíž rozhodně nelze brát jako věrohodnou. Retrospektivní mozaika jen nedokonale zakrývá jednoduchou fabuli, která není nikterak rozvinuta a i těch 75 minut je pro ni luxus. Film natolik odstřižený od skutečnosti a poplatným překonaným modelům musel po únoru 1948 takto narazit, stát se exemplárním případem, že takhle by neměla fungovat nová filmová dramaturgie. Samozřejmě se neztotožňuji s tím, že film by měl být takovým způsobem zapomenut. Volba Langerovy předlohy v zásadě špatná nebyla, jen se ambicioznímu tvůrci jaksi vymkla z ruky a její formálně-myšlenkové zjednodušení ještě znásobil vstup do doby, kdy jakákoli skleníková odloučenost a spekulace byla téměř zločinem. Pro dnešního diváka tak zbyla další z pozoruhodných kuriozit dramaturgického směřování třetí republiky, dílo tří scenáristů, jež se jim vymklo z rukou a po dramaturgické stránce je až neplnohodnotným počinem. Pokud můžeme nalézt nějaké klady, tak je to solidní obsazení nové herecké generace: Dany Medřické, Eduarda Dubského a především velmi civilního Vladimíra Šmerala. (08.05.2013)

Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své. (29.07.2017)

Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 (27.11.2008)