Režie:
Júsuf ŠahínKamera:
Alevise OrfanelliHudba:
Fouad El-ZahryHrají:
Farid Shawqi, Hind Rustum, Júsuf Šahín, Abdel Aziz Khalil, Abdel Ghani Nagdi, Loufti El Hakim, Abdel Hamid Bodaoha, F. El Demerdache, Said El Araby (více)Obsahy(1)
Film Bab el Hadid, jedno z nejvýznamnějších děl egyptské kinematografie, natočil v roce 1958 režisér Jussúf Šahín a ve stejném roce se film promítal i na filmovém festivalu v Berlíně. Děj filmu se odehrává na hlavním nádraží v Káhiře, kde se chromý prodavač novin Qinawi (hraje ho sám režisér Šahín) zamiluje do krásné prodavačky limonád Hanumy. Ta však již plánuje svatbu s jiným mužem, odborovým předákem dělníků z nádraží, a o Qinawiho nemá zájem. Ten se však se svým osudem nehodlá jen tak smířit. (ČSFD)
(více)Recenze (27)
Mozaika osudov niekoľkých ľudí pohybujúcich sa každodenne v okolí hlavnej stanice. Máme tu však aj jednu hlavnú postavu a osobne si myslím, že Qinawi patrí medzi tie najlepšie napísané a zahrané najtragickejšie postavy v celých dejinách kinematografie. Máme s ním súcit, pretože je to prostý dobrý muž, nie príliš bystrý, ale túžiaci po nejakej žene po svojom boku. Bohužiaľ smoliari v živote šťastie väčšinou nemajú a je jednoduché s nimi manipulovať. Do jeho mysle sa dostávame aj prostredníctvom detailov jeho očí v tých správnych momentoch. ()
Káhirské hlavní nádraží uprostřed 50. let minulého století. Mumraj lidiček, přesouvajících se v pravidelných intervalech tam a zpět. Malý ostrov uprostřed města,který si žije vlastním životem. Najde tu obživu spousta zaměstnanců od nádražních dělníků po prodavače občerstvení. Bojují tady za zlepšení pracovních podmínek, navazují lásky a přátelství. Společně se baví po práci. Kamera detailně snímá veškerý ten nádražní mumraj a shon, včetně odjíždějících a vracejících se vlaků. Tragickou postavu nešťastně zamilovaného prodavače novin si zahrál sám pan režisér a své role se zhostil na výbornou. Z jeho očí můžeme číst všechnu tu nenaplněnou lásku a touhu, bolest, zklamání a následné šílenství, kterým si nešťastník Qinawi musel projít. Musím pochválit dramatický závěr filmu a hudbu, která ještě umocňuje to stupňované napětí.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. ()
Jediný problém, který s tímto úžasným filmem mám, je, že se nemohu srovnat s jeho zařazením k neorealistickému umění, neboť je to krásný expresionistický snímek. V některých pasážích nezapře inspiraci Langovým Metropolis. Především svícení scény je naprosto parádní, ale ona je skvělá práce s mizanscénou jako celek. Obávám se, že při orvním zhlednutí tohoto egyptského pokladu, nedokážu docenit celou šíři jeho geniality. Ráda se budu k tomuto filmu vracet. ()
Klasický, pozapomenutý, cenzurou odstrčený a až zpětně v Egyptě znovu doceněný snímek se nese v duchu žánrové proměny, která se snaží zintenzivnit napětí a děs v závěrečné skrumáži zlomů. Proslulý Jussúf Šahín zrežíroval scénář svých spolupracovníků velmi jistou rukou, ve znatelné blízkosti k neorealistickému i (často zmiňovanému) hitchcockovskému stylu, čímž vzniká zajímavý, překvapivý mix. Sám sebe přitom obsadil do ústřední role chudáka Qinawiho, jemuž v úvodu v lítosti nabídne práci prodejce novin na nádraží. Tentýž „původce zápletky“ v samém závěru hasí situaci a milostnou posedlostí (k prodejkyni limonád Hanumě) frustrovaného, zmateného Qinawiho uklidňuje před plánovanou vražednou tečkou. Drama, které v halách, zákoutích a kolejnicích káhirské stanice sílí, je tedy vystavěno jako nezadržitelná, nečekaná lavina provázaných osudů místních figur, pracujících a přebývajících, přičemž motiv individuální vzpoury jedince, v jeho méněcenné pozici, je dohrán tragicky a anti-hrdina putuje za nápravou ve svěrací kazajce. ()
Spíše než čistě neorealistickým nebo žánrovým snímkem je Chahinovo Hlavní nádraží psychologickým filmem zaměřeným zejména na ústřední postavu, avšak i s ambicí zachytit pulsující mikrosvět omezeného prostoru káhirského nádraží. Tomu odpovídá i to, že se Chahine často od postavy Quinawiho odchýlí a vyjevuje drobné scénky ze života vedlejších postav, jež se pohybují nedaleko, téměř v zorném poli hlavního hrdiny. Pro fungování filmu je zde vysoce důležitá pečlivě propracovaná mizanscéna - nebýt jí, nebylo by tak jednoduché si povšimnout dívky ve světlých šatech, která často pouze postává kdesi v pozadí a čeká na svého milence. Mizanscéna je zde použita i ke zvýšení napětí - když jde "nesprávná" dívka navštívit Quinaviho, zastaví se v mohutném průchodu do haly, v protisvětle, a v ten moment na cestě za ní projede vůz naložený sudy a zaplní celé pozadí. Nápadně je tak signalizováno, že stane něco podstatného. Quinavi dívku zabije a na konci se tak symbolicky na věčné časy "ožení" se svěrací kazajkou. Jeho láska tak zůstane nenaplněna, Chahine ale na konci dotáhne paralelu s příběhem dívky ve světlých šatech do konce. Ta ve zjitřeném dění při zatýkání vraha stojí nevšímavě na kolejích a hledí zamyšlena vstříc směru, kterým odjel její milý - přestože se tedy jedná o vraha a bezúhonnou dívku, jejich pocity jsou si podobné. ()
Galerie (22)
Photo © Tamasa Distribution
Reklama