Člověk bez osudu

Silný námet ešte nemusí znamenať, že z neho bude výborný film. Filmov s touto tématikou je plno (a to je len dobre, pretože tie zverstvá, ktoré sa diali, si treba pripomínať, lebo ľudia veľmi rýchlo zabúdajú), no tento film neprináša nič nové, ani extra zaujímavé. Scén, ktoré vás chytia za srdce je zopár, inak len sledujeme chlapca, ktorý v koncentráku tvrdo maká a málo je, keď je s ním zle, vždy mu niekto pomôže, takže taký celkom pozitívny príbeh, ak taký môže z tohto prostredia byť. Herec v úlohe Gyorgyho mohol byť aj presvedčivejší, aj keď ťažko od neho chcieť, aby si zobral príklad z Balea alebo McConaugheyho a vychudol na kosť a kožu, no po odchode z tábora vyzeral až príliš dobre na to, ako vyzerali naozaj ľudia, keď odtiaľ odchádzali. Čakal som od toho viac. 70% (12.05.2019)

Každý člověk má osud. A může hrát jen hru, která je v mezích lidské existence. A přece ví, že to není nic moc, ví to, ale stejně s tím nic nenadělá. Nic proti tomuto spisovateli, ale pokud nedostane Nobelovu cenu Milan Kundera, a jiní jako třeba i tenhle autor, tak je Nobelova cena ne o kvalitě, ale něco jako OSKAR. (25.08.2010)

U filmů s podobnou tématikou mám většinou problém, protože mi příjde že jich autoři často prvoplánově využívají a tlačí strašně moc na pilu v touze šokovat - prolítostnit diváka. U maďarského Člověka bez osudu jsem ten pocit vyjímečně neměl. Nejspíše to dělá ono evropské pojetí, které stříhá trochu jinak a narušuje tak vyprávění. Výsledek pak je o něco méně příběhový, ale za to více atmosférický. Když k tomu navíc přidám vizuálně skvěle natočené záběry a Morriconeho, dostávám krásné čtyři hvězdy. Však já se ještě budu jednou procházet po peštských ulicích. (28.01.2012)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)

Působivý snímek, který hodně pozvedá neopakovatelná kamera a Morriconeho jímavá hudba, jinak příběh s nic moc novým nepřichází, docela dobře se mu daří šetřit patosem, nabízí i řadu otřesných scén, které se zaryjí pod kůži a teskně-nadějný reflektivní závěr, jenž je výbornou tečkou. Když se k tomu přidá výkon Marcella Nagyho, který při srovnání začátku a konce jako by hrál dvě zcela odlišné role, nelze než nepodlehnout. Hold Maďaři zvládají i takové filmy, nejen ceněné artové exhibice. Opět jim máme co závidět. (14.05.2010)