John a Mary

Minimalistický film so sotva badateľnou pridanou hodnotou, ale o to viac odrážajúci realitu. Takto by to asi po náhodnom "sleep over" rande vyzeralo. Príkre pohľady, rozpačité rozhovory, zmätené očakávania. Postupom času však vznikne krehký mikrokozmos vznikajúceho vzťahu. Bublina, v ktorej sa pokojne vznášajú dvaja pasažeri, až kým nenarazí na ostrú hranu, čo je na priestore jedného bytu, v ktorom sa príbeh odohráva, viac než pravdepodobné. To už je ale iný príbeh. Tu ide o zrod neočakávaného puta po jednej náhodnej známosti. A ten je zobrazený vierohodne. Páči sa mi aj proces nadobúdania vzájomnej dôvery. Najprv jeden druhého analyzuje, v hlave má iné myšlienky ako na jazyku. A potom niečo z toho povie aj nahlas. Spočiatku len omylom a neskôr už sa nebude treba na nič hrať. (27.03.2014)

John a Mary rekapitulují vztah, který nezačal, což není špatný nápad a špatné není ani zpracování: asociační řetězec flashbacků (a flashforwardů?), které jsou fyzicky – nikoliv jen myslí postav – propojeny s přítomností. Originální a nadčasová, nejspíš evropskou tvorbou inspirovaná forma by ale nemusela sloužit občas křečovitému sociopolitickému komentáři. Inteligentní konverzace dvou odlišných osob („čistého“ květinového dítěte a majetkem obklopeného elitáře) a zároveň dvou výborných herců na počátcích závratných kariér, by plně dostačovala. 70% (02.08.2013)

Rozosmievala ma skutočnosť, že pri pohľade na čudáckeho Hoffmana sa mi v predstavách vyrojil Elvis Presley so svojím originálnym imageom, drásajúcimi pohybmi a zvodným pohľadom, preto som túto dramatickú podpásovku nedokázala vnímať vážne, pričom to komický presleyovský doplnok ani nemohol zachrániť. Dvaja ľudia, v jednom byte, v jednu noc - odhalia si trpké pravdy minulého života a očakávajú, že divák im za to divadlo bude vďačný. Postavy - nie herci - mi boli vyslovene proti srsti, scenár to isté a, bohužiaľ, nudila som sa k zblázneniu. Nečakala som, že mi môj milovaný žáner či duchaplné conversations urobia za hodinu a pol zo života vyslovené peklo. (17.01.2010)

Ó, rovnou prohlašuji, že jsem se do ústřední dvojice Dustin Hoffman & Mia Farrow zcela zamiloval - herecké obsazení titulních postav je zde čistá radost. Tím to ale jinak hasne - není to tak dlouho, co jsem sám zažil něco velmi podobného jako John a Mary, a osobně si tedy vážně nemyslím, že by to byl zas tak skvělý námět pro film - vlastně mi to přijde skoro fádní až hrůza. Za mě osobně tedy bohužel dost nuda, navíc umocněná nevolí z českého dabingu, ve kterém jsem film zhlédl. V původním znění by to snad bylo lepší - přece jenom ta atmosféra starých zlatých šedesátek v New Yorku má hodně do sebe a pro mě osobně je tenhle biják v první řadě autentickou zprávou své doby, která se dnešníma očima jeví vzdálená skoro stejně jako třeba napoleonské války - je fascinující, jak moc se náš svět za pouhých 44 let od premiéry tohoto filmu změnil k nepoznání. A je otázka, jestli vlastně k lepšímu - minimálně po stránce vztahů by se zdálo, že je to stále stejná písnička, ať už si třeba čtete Homérovu Odysseiu nebo zajdete takhle jednou večer do baru na drink. (09.08.2013)

Intimní a křehký proces sbližování, který film sleduje a jehož přirozená krása v dnešní době až bolí, neboť vzbuzuje prastarý a prazákladní stesk po skutečném sblížení a důvěrné blízkosti u vědomí, že k takovému klidnému vymanění se s druhým, ještě málo známým, člověkem okolnímu běhu času, ruchu událostí, povrchní naléhavosti a tlaku okolností se dnes nedokáže už možná vůbec nikdo dostatečně uvolnit - ani v nitru, ani z vnějších pout. Při opravdové vůli a upřímné citlivosti, bez odhlížení, bez touhy to sobě nebo druhému ulehčit a raději si něco - cokoli - namlouvat, ať už by to pak znamenalo, že spolu zůstanou, nebo se naopak raději znovu neuvidí, to lze zvládnout na ploše jediného víkendu - a pondělí, které přijde, už je zastihne nerozlučně propojené, ať k nim vtrhne s čímkoli. Je to poctivý proces rezonančního rozpoznání tělem, hlavou i srdcem, něžný a klidný protiklad všech těch rychlokvaškových, zkusmých vztahů, kdy lidé zamilovaní do svých sobeckých představ využívají jeden druhého, a pak se postupně neochotně v narážkách a kolizích probouzejí, celé měsíce či roky či desetiletí, do vzájemného ročarování a zpětně nahlédnutých paralelních samot a ignorancí a hořkých křivd a zmarněného potenciálu - a skutečné pouto založené na vnímavém okouzlení a překvapivém souznění, byť třeba i bylo možné, mezi nimi nikdy nevznikne. Film je nádherně vybudovaný i zahraný, vnitřní hlasy i představy, jež pomáhají reflektovat vlastní nitro obou postav i vzájemnou přitažlivost a přirozeně proměňují, selektují možnoti a uvolňují další spění a odvíjení vzájmné skutečnosti, je tak důvěrně známé, až člověku srdce usedá, když může sledovat, jak si dva krásní lidé v tomhle vycházejí vstříc. Souměrnost filmu je zároveň odrazem souměrnosti jich dvou a přirozeně, uvolněně rozvinutého prožití jejich prvních chvil ve společném prostoru a čase, v nichž k sobě prorostou. *~ (22.09.2017)