Rengoku eroica

To, jak některé japonské artové majstrštyky té doby dokázaly přecházet od subjektivního k celospolečenskému, od intimního zkoumání sebe a osobních vztahů k obecnému a tedy i politickému, zkrátka od existenciálního ke kritickému, je zkrátka fascinující (Tešigahara - "Past", Óšima - "Trest smrti oběšením"). První čtvrtina: Antonioni v Japonsku, bezpochyby a bez chyb - člověk ztracen sám sobě, své rodině, postavy bloudící v odlidštěném světě geometrických tvarů moderní architektury v její dokonale hladké, pravoúhlé struktuře, negující jakékoliv přirozené místo pro člověka. Ale Jošida jde dál - paměť, minulost i budoucnost mění betonové jeviště moderního očistce individua v očistec individua politického, bojujícího za svůj ideál. Očistec přesvědčení, snů a iluzí, v němž jsou hrdinové lapeni minulostí, přítomností i budoucností a v němž mohou aktuálně, takřka bez přechodů (flashbacky a flashforwardy to udělají za ně) prožít vlastní neúspěch, vlastní slabost, neštěsti i vinu a - přijít o iluze. Dead end politické volby, která je neodmyslitelně spojena s volbou životní. /// Dokonale ostré a pravidelné rámování záběrů často uzamyká postavy do středové kompozice, z níž není úniku stejně jako z alegorického očistce. Všepohlcující plochy černé a bíle, oceli a betonu, marné snahy. (17.11.2015)