Slon

"I remember lying in bed, watching it, thinking, 'Stop, Alan, you can't keep doing this.' And the cumulative effect is that you say, 'It's got to stop. The killing has got to stop.' Instinctively, without an intellectual process, it becomes a gut reaction." (David Leland) Pôsobivé a veľmi. Ale až Gus van Sant túto formu dotiahol do mrazivej dokonalosti. (29.01.2018)

Zneklidňující film, u něhož je nejlepší o něm předem nezjišťovat žádné podrobnosti. Bez dialogů, ale o to působivější. Navíc tak dává šanci uvažovat nad tím, co a proč sledujete. Gus van Sant si později název i minimalistický styl filmu vypůjčil pro svého 'slona v obýváku'. Stále aktuální téma, ale mám neblahý pocit, že po víc jak dvaceti letech už nejednoho otrlého diváka stěží šokuje. V hodnocení jsem na vážkách. Osobně mi přišel příliš zjednodušující a spoléhající na to, že si v něm každý bude hledat významy a podle toho reagovat, což v tomto případě nevnímám jako přínosný přístup. Banalizace není u podobných témat vůbec na místě. Na druhou stranu právě absence jakéhokoli vysvětlování či detailů mě dokázala znervóznit tak, že na film stěží zapomenu a činí z něho nadčasovou záležitost. (15.10.2011)

Znepokojivá esence a završení díla Alana Clarka. (14.05.2014)

For some of us the problem is an elephant in the room... Nemluvné, výmluvné. Série výjevů lakonického vraždění v lázni, u benzínky, v hangáru, na hřišti, na ulici, ve dvoře, v parku. Sebevědomý, trochu kvapný krok zabijáků, drobné obměny příchodů a odchodů, oběti zastižené zpravidla naprosto nepřipravené. Co tím chtěl básník říci, vnucuje se otázka a zároveň odpověď: právě jen toto. Vakuum vysvětlení a banalita smrti může mít sílu jako slon. Když vás přestane bavit nechat si do hlavy vymílat díru vrtákem typu Na Hromnice o mrtvolu více, dává film kontraproduktivně příležitost přemýšlet o zabíjení i značně technicky: všímáte si detailů mikrodramat, efektivity, tunelového vidění, poznávacích značek automobilů. S určitým smutkem si též uvědomíte, že co Alan Clarke zamýšlel jako zdrcující výpověď, která měla přispět k zastavení nesmyslného násilí, dnešní teenageři formálně skoro identicky aktivně a bez sebemenší reflexe praktikují v GTA. (24.07.2018)

Narazil jsem na esej s názvem '38 minutes. 18 killings. Why?' přes kterou jsem se k tomuhle kraťasu dostal (ale dočuměl ji až potom, co jsem si dal film). Ve skutečnosti je to pod 37 minut, pokud se bavíme o množství a zmiňuju to jen proto, že v tomhle filmu to hraje roli. Tohle je samozřejmě neskutečně tématicky zajímavé. Dva postřehy, ne moje, co mě ale zaujaly jsou, že (1) v žádné scéně nevíme, jestli je otevřená vrahem, nebo obětí, nevíme, kdo je přesně kdo, kdo kam kráčí (paranoia) (2) zabíjení pokračuje, scénu po scéně a my víme, že musí skončit (gut feeling, náš pajšl nám to říká), to ale člověka nepřiměje necítit se s každou vraždou otřesněji ohledně aktu, ať už "proč" bylo v jednotlivých případech cokoliv. Člověk sleduje scénu po scéně, většinou kráčejícího člověka (nebo dva), jak se postupně střetne s dalším minimálně jedním člověkem (nebo dvěma) a dojde k násilné vraždě, následně útěku, poté záběru na mrtvolu (nebo mrtvoly). Závěrečný film mně neznámého Alan Clarka, který reagoval na nepokoje v Severním Irsku, během období, kterému se říká 'The Troubles' (1960s-1998), což se tu nebudu pokoušet snažit nějak podrobněji historicky popisovat, abych dokazoval jakoukoliv znalost tématu, protože ta vlastně neexistuje. Skvělá kamera, skvěle nasnímané lokace, často za denního světla v otevřených, ale opuštěných prostorech, vrazi vždy jdou na jistotu, nejde o žádné panické zabití. Všichni vyhlížejí normálně, obyčejně, nenápadně. Vcelku silná záležitost, dokolečka se opakující primální motiv. Produkce: Danny Boyle. Link. (09.11.2023)