Bloudění

"Poslyš, ty znáš už třídního nepřítele jen z knížek?" Bloudění je vlastně jen synonymem hledání. A s tím operuje tenhle film. Naneštěstí docela nezáživně a nudně. Neustále hledáte nějaké ukotvení, z radostí oběvené záchytné body se po chvíli rozpadnou na prach a divák opět letí volným pádem a hledá, čeho by se zachytil. (21.05.2014)

"Pojedeme k moři," optikou 60. rokov. Spytovanie si viny za stalinské čistky vo vlastných radoch, hľadanie odpustkov v pochopení nastupujúcou generáciou i v spätnom hľadaní náznakov odporu. Mladá generácia záujem vypočuť a porozumieť hriechy otcov nemá. Uniká. Nie z politických, ale poetických dôvodov. V prírode však nenachádza (azda vytúženú) lyriku a romantiku, ale absurditu. Stotožnenie sa s ňou vo veku hľadania podstaty života je však vlažné i ťažké. A tak ostáva návrat. Z absurdity do absurdity. Z lesa do lesa. Podivná trojica výrastkov vo filme hodlá navštíviť more. Napriek ťažko priepustným hraniciam. Takže: pôjdeme k moru uprostred "uvoľnených" šesťdesiatych. Poznámka: Napriek deklarovanému postihnutiu atmosféry doby, sondovaním po dobových knihách, literatúre a dokumentoch, mi atmosféra okolo roku 1965 pripadala omnoho viac uvoľnenejšia, zábavnejšia a odľahčenejšia, než taká zvláštna posmutnelá ťažoba prezentovaná Blouděním. (01.11.2020)

Bloudění je film s pevnou fabulí. Sedmnáctiletý chlapec uteče z domova. Rodiče prožijí několik krušných dní. Pak se otec vydá syna hledat. Oba, otec i syn, zažijí při svém bloudění řadu setkání, která se stanou v jejich životě událostmi, tedy něčím, co tvoří děj. Ale děj není to hlavní, oč jde ve filmu Bloudění. Chtěli jsme především klást otázky... Ve filmu je řeč o tom, co mnohý z nás zažil buď jako otec, nebo jako syn, nebo jako syn a později i jako otec... Myslíme si, že člověk si rád poslechne o tom, co sám zažil a zná... Myslíme si, že lidé si rádi nechají vyprávět o těch, kteří jsou na tom hůře než oni. To jsou slova tehdy debutujícího režiséra a scénáristy Antonína Máši, citovaná v dobovém tisku (Filmový přehled 2/1966). Film Bloudění skutečně naplňuje slovo ve svém názvu, a nejde jen o tápání generační. Jako u mnoha jiných filmů z počátků zdvihající se české nové vlny i on se se snaží nějak reflektovat dobovou situaci lidí, jejichž iluze o komunismu utrpěly v rámci uvolňování poměrů značné škrábance, když začaly vycházet na povrch drobné "deformace" jinak do té doby neposkrvněného socialismu. V tomto pro svou dobu typickém příběhu o krizi přesvědčení zbyl prostor i pro vynikající herecké výkony. Vedle legend (Gollová) a rodících se hvězd (Kačer, Brejchová, Mrkvička, Hrzán) tu zaujme především tehdy sedmnáctiletý Jaromír Hanzlík, který měl za sebou již úspěšný debut v Sirového Finském noži (1964) a před sebou opravdovou filmovou maturitu v Kachyňově Kočáru do Vídně (1966). Existenciální rozměr filmu spoluutváří působivá práce s kamerou i výrazná Klusákova hudba. (10.02.2021)

Císař je nahý, všichni to vidí, ale zatím se musí spokojit jen s resignovaným naznačováním. 1) Zaujal mě bezmála kafkovský rozhovor 17letého Jaromíra Hanzlíka s 29letým Janem Kačerem s lehkým homosexuálním nádechem. Ani 26letý Jiří Hrzán nebyl k zahození. 2) Výstižný koment: fragre****. (19.04.2014)

Film o sblížení se dvou chlapů: krátkozrakého řidiče Kačera a syna na útěku Hanzlíka. Lehce nepříjemná dekadentní atmosféra. Symbolika: Bývalý partyzán: „Nás bylo třicet, jich bylo určitě dvakrát tolik“ – tj. 60, kódově 3x6; 17:28 – „mapa“ Antarktidy; 25:12 – šišozemě i s „Antarktidou“ „Brzdy fungují až na třetí sešlápnutí. Jede to 120, víc z toho nedostanu.“ – 33; 53:02 – devilhorns. Hlášky: „Host do domu, Bůh do domu.“, při vyslovování slova „Bůh“ se posmívá. „Vedle, příteli. To bude asi trapný zvyk z novinářské praxe.“ O novináři: „Ať napíše lež nebo pravdu, vždycky bude lhát.“ Novinář na to: „Jo.“ // „Věříte v Boha?“ „Ne. Žádnej Bůh není, ne?“ // „Chceme-li říci trochu pravdu, musíme taky trochu lhát.“ (02.12.2023)