Žena ve vodě

Pohádka? Provokace? Pitomost? Tento film nebude snadné zhodnotit a myslím to vážněji než kdy jindy. Hned na úvod vtipná, chytře vyřešená scéna s likvidací brouků – originální představení koktavého správce bytového komplexu, kam nově přichází arogantní filmový kritik, tudíž první problém . Ať si Shyamalan ve svých (beztak lživých) dokumentech říká co chce, tohle laciné provokování je hodně ubohé. Tím se dostáváme ke druhému problému – cokoliv proti režisérově záměru řeknete/napíšete, může být použito proti vám s odůvodněním, že to, čili vaše negativní reakce, byl záměr pana „mám ego nemalé“. Ten si přihřívá polívčičku ve spasitelské roli nadějného spisovatele, což je problém třetí . Dalším a zdaleka nejzásadnějším problémem jsou četné logické díry ve scénáři, zahrnující mimo jiné ochotu všech postav uvěřit existenci vodní víly a jejího světa, všechna měřítka překračující komplikovanost (slušelo by se napsat „pošahanost“) onoho světa a v neposlední řadě lehkovážné skládání jednotlivých scén za sebe. ___ Žena ve vodě má problém. Nejeden problém. Co s ní? Potopit, utopit, zapomenout, coby blbost zavrhnout? Zkoumat, analyzovat, hledat skryté symboly? První přístup je pohodlnější, vlastně od nás mnoho nevyžaduje, jenom sedět na zadku, čučet na tu debilní pohádka a hlasitě klít. Druhý přístup buďto odsoudíme nasupeným výkřikem „se na to můžu…“, nebo odvážně, pro svou důvěřivost v Shyamalanovu sofistikovanost snad trochu naivně, ponoříme hlavy do bazénu. Prvotní zjištění? Smrdí chlórem. Druhotní zjištění – Paul Giamatti hraje opět výborně. Snadno vyvoditelný fakt, neboť jeho podivínskému chlapíkovi s pupkem a temnou minulostí se budete těžko smát na místech, kde to režisér nezamýšlel. Těch je většina, z toho lze subdukční metodou odvodit další skutečnost – Žena ve vodě není moc vtipná. Naopak, v momentech, kdy by vtipná být měla/chtěla (setkání kritika se scruntem), nás nutí k zamyšlení nad duševní pohodou režiséra. Má jít o projev maximální nezávislosti, „autorství“ (režie, scénář, do značné míry i produkce v rukou jediného člověka), nebo o otevřený útok, o výzvu k válce? Bude podobná výzva zajímat diváka? Má ho vůbec zajímat? ___ V jádru banální pohádka je pohledem nezasvěceného (snad každý kromě režiséra) překombinována, těžko srozumitelná a jako pohádka tudíž neakceptovatelná. Zajímavější jsou myšlenky kolem ní vyvstávající, ne nutně myšlenky zapracované do mnohovrstevnaté sítě úmyslně. Věčné zkoumání hranic mezi fikčním a skutečným světem dostává zcela ojedinělou podobu, jelikož se sami stáváme svědky vzniku příběhu, který není o ničem, pouze sám o sobě. Story: cosi magického vynořené z hlubin čehosi všedního. Nosí každý kdesi v nitru podobnou Story, jinak známou jako „múza“, nebo musíme vyčkat, až sama přijde? Pakliže ano, podle čeho si vybírá své „nositele“? Je v tom nějaký plán? Osud? A jaký význam má postava, kterou si Shyamalan napsal přímo na tělo? Forma pokání po vzoru Kimova Jara, léta… ? Nezažírám se do toho příliš? Nedokážu přesně popsat, co mi na tom filmu dělalo radost a co mě na něm rozčilovalo. Zcela určitě vím, že vyprovokoval mé zlenivělé mozkové závity k činnosti asi zbytečné (beztak je to jen pohádka s poselstvím), leč, je-li podnětem k ní film, zároveň činnosti potěšující. 80% Zajímavé komentáře: Renton, kiddo, Bluntman, Nick Tow, Natascha, Wormboy, jahol, E=mc2, Triple H, Ulrich (28.06.2008) (méně) (více)