Ima, ai ni jukimasu

Opět asijská kinematografie ukazuje svojí sílu, kdy je všechno natočeno s ohromným citem a ve výborný audiovizuální podobě, která všechno ještě umocňuje, jenže abych pravdu řek, tak Ima, ai ni yukimasu mi nepřišlo zase tak dechberoucí, abych tomu musel dávat plný hodnocení, kór když jsem asi 2 dojemný scény prozíval (10.09.2008)

Přirovnání, které k tomuhle filmu teď použiju, by se možná mohlo zdát některým uživatelům poněkud mimo, ale pokusím se to objasnit. Ima, ai ni yukimasu bych totiž přirovnal k Zelené míli. Ne, žádný John Coffey, problémy s močením ani lidi ve vězení tady sice nejsou, ale má to z mého úhlu pohledu společné dvě pro mě docela podstatné věci: oba jsou to filmy ždímající slzy a oba obsahují nějaký fantasy prvek. Je sice fakt, že se mi ještě nikdy nepovedlo u filmu brečet (dobře, pokud teda nepočítáme v nějakých třech letech sledování Míši Kuličky, kde jsem vždycky hrozně probrečel to, když Míša ztratil maminku), ale že bych byl úplné dřevo, to zase ne. Film u mě dovede vyvolat lecjaké emoce, takže bych netvrdil, že na mě dojáky nemají žádný účinek. Pokud film opravdu má čím ty moje emoce vydolovat, pak se tomu ždímání nijak nebráním. A fantasy se nebráním naprosto vůbec, protože to je jeden z mých nejoblíbenějších žánrů jak na literárním, tak i filmovém poli. Jenže teď se dostáváme k tomu, co u mě prostě nefunguje: kombinace fantasy a dojáku. Pokud ze mě má film opravdu vyždímat příjemně emoce, pak by na mě měl vytasit nějaký uvěřitelný, reálný příběh, který bych mohl klidně prožít i já. A to právě jak v Zelené míli, tak i u tohoto filmu k mé smůle neplatí. Zelená míle se mi pětihvězdičkově líbila jen do té doby, než začal John rozsvěcovat světla, vypouštět hejna jakýchsi much z úst a dělat podobné šílenosti, do toho ještě myši s nezdravě vysokým věkem... ne, to jsem opravdu nepřekousnul a na konci měl co dělat, abych tomu dal stěží 4*. Tento film je v tomhle smyslu mnohem umírněnější a onen fantasy prvek v dojáku mi až tolik nevadil, ale stejně mi to nedovolilo dát plný počet. Herci jsou sice fajn, hudba též, onen tíživý pocit z toho, že už víte, jak to skončí... ano, je to všechno moc pěkné, ale zkrátka mě to nedostalo na kolena stoprocentně. A že by to ve mně zanechalo nějak zvlášť silný otisk jako ostatní "realistické" dojáky à la Titanic, to prostě nemůžu říct. V tomto případě jsem zkrátka hodně subjektivní a dávám solidní 4*, přestože jinak zásadních chyb neshledávám. Ano, zdejší hodnocení je podle mě zasloužené a film bych druhým rozhodně doporučil, ale k těm pětihvězdičkářům se zde prostě připojit nemůžu. (15.07.2012)

Roztomile krásný nádech za deště. Nic nepřebývá, nic nechybí. Film vás netlačí, nenutí vás slzet, protože nechává rozhodnutí na vás, jestli chcete plakat; rozhodně ho nemůžu považovat za film, kde je použito citové vydírání, tohle to prostě není. Jen se tu vypráví příběh, bez příkras. I když víte, jak to končí, i když víte spoustu věcí, nakonec přece jenom jste asi šťastní, možná žalostně šťastní, ale srdce to nikomu zlomit nemůže. Já... prostě už nevím, jak tento film ohodnotit. Líčení bych napsala zfleku, ale to není to pravé ořechové, takže asi musím použít tu ohranou větu - tenhle film vás pohladí. (15.05.2010)

Nádherná a příběhově silná citová vydíračka. Díky tomu, že je příběh šmrnclý tou fantasy linkou, tak celková atraktivita výrazně stoupá. Snad jedinou výtkou z mé strany by mohlo ne vždy přesvědčivé herectví hlavních protagonistů. Občas mi ty situace přišli hodně strojené a nepřirozené. To je ale k výtkám vše. Bavil jsem se a na závěr jsem si solidně pobrečel. Rozhodně doporučuji. (03.10.2013)

Otci Takumimu a jeho synovi Yujimu, umře manželka Mia a maminka. Otec je trošku prostostoduchý a má zdravotní potíže a i když mu rodina nevěří že může vychovávat synka sám, dělá to se srdcem a jak nejlíp umí. Takumi synkovi po pohřbu řekne, že šla maminka na vzdálenou hvězdu a že se za rok až začne období dešťů opět na nějaký čas vrátí. Sám tomu také částečně věří, teda spíš v to doufá. Když začne období dešťů, opravdu Miu naleznou v lese, ta si však nic nepamatuje a je na Takumim, aby za čas který s nimi Mia bude, opět poznala lásku, kterou jí se synem dávali...... Tento nádherný příběh je už od začátku plný emocí, které nenechají jedno oko suché. Hlavní postavy jsou skvěle zahrané a celý film jsem Takumimu fandil, protože je to hodný člověk, který Miu opravdu miluje. Příběh pomalu plyne a přitom mi utekl jak voda, protože jsem se do něj zakoukal. Na konci jsem byl hodně dojatej, i když je ve filmu jasné, jak to dopadne. Pro mě prostě skvělý filmový zážitek, který má srdce a cit. Za mě jasných 100% :) (27.12.2012)