The Girl in the Café

Nevím kolik dívek sní o tom, že si k nim v kavárně náhodou přisedne roztěkaný a nesmělý starší pán s hlasem a vizáží Billa Nighyho. Ať už je to jakkoli, jsem jedou z nich. Tady Richard Curtis společně s ostatními tvůrci zasáhli s naprostou přesností mé slabé místo. Vztah mezi Lawrencem a Ginou vznikal velmi pomalu, byl křehký a naprosto okouzlující ... až mám pocit, že je hloupé k tomu cokoli psát, raději jen tiše sledovat. (05.07.2012)

„Není to špatný čaj, vzhledem k tomu, že jsme v italské kavárně. Co vaše kafe?“ – „Nic moc...na to, že jsme v italské kavárně.“ Od filmu, který vsadil na ústřední dvojici ve složení Bill Nighy-Kelly MacDonald, a ke kterému napsal scénář Richard Curtis, jsem přece jenom čekal hodně, navzdory tomu, že mělo jít „jen“ o TV film. A moje očekávání snímek předčil! Nesourodý pár byl naprosto skvělý, jejich vztah, který byl nádherně nesmělý a přitom tak přirozený jako plaché oťukávání a trapné chvíle ticha už při prvním rozhovoru v kavárně (a nejen u něj), mě strašně bavil. A často rozesmával, protože film je (po dlouhou dobu) velmi vtipný. Pak sice pod tíhou dění zvážní, ale postupně nastupující posmutnělý romantický nádech mě dokázal strhnout i bez úsměvných momentů. K tomu ten opravdu nádherný soundtrack (nejvíc se mi líbil hlavní proměňující se ústřední Hooperův motiv, ale samozřejmě jsem spokojeně vrněl i u mé milované Barcarolly). Jediný prvek, který ve filmu chvílemi trochu skřípe, je ten velmi silný, ovšem také dost naivní humánně-morální apel (stejný přívlastek lze použít i ohledně rozhodnutí politiků směrem ke konci), který asi nesedne každému. Samotný závěr je pak myslím vkusně otevřený. Film asi nemá na 5*, ale já v tomhle případě rád nadhodnotím, protože nebýt toho mnou výše zmiňovaného „prvku“, byla by to takřka bezchybná romance. „Nemůžu uvěřit, že jsem vám už stačil říct dědečkovo jméno. Do konce oběda už neřeknu ani slovo. Od teď je to na vás, jen na vás.“ – „Ne, já jsem si dala práci, aby mi to slušelo. Vy jste stejně neupravený jako minule. Vy se musíte postarat o konverzaci.“ (17.06.2015)

Z pera majstra Richarda Curtisa, vzišla tentokrát viac než príjemná romanticko-politická a zaujímavo vypointovaná dráma, v ktorej nakoniec ide o viac, ako sa spočiatku zdá. Príjemná civilná réžia Davida Yatesa a výkon dvojice Bill Nighy a Kelly Macdonald (s ktorými si Yates neskôr zopakoval spoluprácu v Harrym Potterovi a Relikviách Smrti) kvalitatívne prerastajú hranice televízneho filmu a nechávajú zabudnúť na zjavne obmedzené finančné prostriedky, ktoré mali tvorcovia k dispozícii. Aj napriek celkovej spokojnosti mi ale nie je celkom jasné, ako sa niečim ako týmto David Yates kvalifikoval na muža čo má ukočírovať adaptácie jednej z najúspešnejších knižných čarodejníckych ság. Nie že by to v konečnom dôsledku bola zlá voľba. (21.07.2011)

Bill Nighy, David Yates, Richard Curtis a Nicholas Hooper. To mluví myslím za všechno. Čekal jsem romantickou komedii, ale dostalo se mi cosi...jiného. Komediálně-dramaticko-politicko-romanticky-morální britsko-americký film z produkce HBO. Summit G8, umírající děti v Africe, osamělý poradce Lawrence a láska. Filmu samozřejmě vévodí Bill Nighy, který nehraje excentricky, ale umírněně a přirozeně (zasloužená nominace na Zlatý Globus). Jen nevím, jestli mi byla tak úplně sympatická Kelly Macdonaldová... (19.04.2008)

Curtisova romantická komedie o kafi a politice s Kelly MacDonald a Billem Nighym. Něco pro mě, huh? No, ne tak rychle ... The Girl in the Café je totiž minidílem s monstrambicema; čili z logiky věci taky snímkem nesmírně rozpačitym. --- Nicméně začnu pozitivy: uznání jistě zaslouží, že čistě (!) romantickou linku doprovází snad nejsložitější, nejhůř čitelnej Curtisův scénář a vskutku zamilováníhodnej charakter svérázný Giny. Tý pokud nepodlehnete v okamžiku, kdy vykládá, co stálo za jejim rozchodem s přítelem, tak jednoduše musíte podlehnout aspoň ve chvíli, kdy tomu ryzímu stydlínovi líčí svuj návod na usnutí. Ťuťuťu! --- Bohužel ta samá Gina zároveň ztělesňuje oslí můstek do politický roviny, kde už film nehezky dře a vrže. V týhle dimenzi se totiž mění ve výsostně naivní kolovrátek se snahou o (i před těmi osmi lety) dávno přežitou naléhavost a kompletní devalvaci umění kompromisu, jakožto atributu pro politickou scénu natolik esenciálního, že ať už se nám nelíbí sebevíc, revolta vůči němu prostě neni na místě. A už vůbec ne taková; vedoucí k takovýmu konci. Sorry, Richarde. --- "Dirty dirty dirty John" (02.12.2013)