Zuřivost v krvi

U prvního Fungova filmu (Enter the Phoenix) jsem si občas pěkně rýpnul, ale s vědomím, že učený z nebe nespadl, jsem celý útvar zakončil optimisticky a popřál mladíkovi hodně štěstí do budoucna. A on během loňského roku skutečně neváhal, připravil si další projekt, osamostatnil se (samozřejmě dál jede pod produkční společností JCE, ale Jackie už mu při natáčení House of Fury nepomáhal) a dokonce získal pro choreografii akčních scén Yuena Woo-Pinga. Pomohlo mu to překonat dětské nemoci? Než vám prozradím v čem tkví jádro pudla, pojďme si jen bleskově prosvištět příběh. Siu Bo (Anthony Wong) je bývalý tajný agent, v současnosti chiropraktik. Žena mu umřela už kdysi a on má dvě dospívající děti (alespoň se tak snaží vypadat, i když Fungovi je třicet ;), které nemohou vystát, když otec vypráví svoje historky o tajných agentech a různých misích, protože ho samozřejmě považují za velkého pohádkáře (Siu Bo si tím jen kompenzuje fakt, že pravdu jim říct nikdy nemůže). Takže u rodinné večeře je vždycky trochu nezdravé ticho (popř. příliš velký bordel, když se brácha a ségra o něco hádají a využívají k tomu kung-fu, které je tatínek v dětství učil). Holohlavý Michael Wong na invalidním vozíčku tak paradoxně působí jako záchrana před úpadkem rodinného štěstí. Kdysi byl na jedné supertajné misi a konkurenční agent ho chytil za krk a křupnul mu vazem. Naneštěstí tak nešikovně, že ho paralyzoval od hlavy dolů (může hýbat jen hlavou a konečky prstů). Nikdo neřeší, kde vzal desetiletého syna a armádu maníků od Gucciho, a jak všichni umějí kung-fu. Ale logické lapsy nebo finanční záležitosti padouchů tu řešit nebudeme. Wong vystopuje Siu Boa a věří, že právě on mu může prozradit identitu onoho agenta, který mu zničil život. Poté co mučící postupy selžou, rozhodne se vydírat syna a dceru, protože tuší, že by mohli agenta s krycím jménem Dragon vypátrat. Ale znáte teenagery, nejraději by zloduchům nakopali zadek. A taky že to udělají. Stephen Fung je zářným příkladem toho, jak se staří pardálové (Jackie a tentokrát i Ping) snaží postarat o nastupující generaci tvůrců a pokud možno jim "ulehčit" vstup na plátna kin. Otázkou je, zda Jackie skutečně vsadil na správného koně. U prvního Fungova filmu se skutečně dalo polemizovat o jakési neotesanosti tvůrce a částečně to můžeme zneužít i tady, ostatně existuje řada talentovaných tvůrců, která potřebovala na rozjezd ne jeden, ale třeba dva nebo pět filmů. House of Fury přes veškeré výsady mamutího rozpočtu, hvězdného obsazení a kvalitního štábu není tím, čím by chtěl být. Nebo alespoň nevypadá tak, jak ho vášnivě popisují jeho tvůrci. Jackie pro film nadraftoval britskou mlátičku Jona Fooa (objeví se i v Tom Yum Goong) a americký teenagerský uragán Jakea Stricklanda (hraje Wongova syna) a když se tihle dva ve svých malých rolích rozjedou, je na co koukat (hrozná škoda, že Foo je v záběru necelou minutu, ten kluk umí). Pro oba to určitě byla cenná zkušenost (spolupracovat s Yuenem Woo-Pingem, co si můžete přát víc?), ale filmu jsou paradoxně spíš na škodu, protože otevírají obrovskou propast mezi herci a bojovníky, kterou nedokázal zneviditelnit ani Ping. Vůbec souboje jsou divné. Mistrovi choreografie sice nelze upřít pár dokonalých momentů a najde se tu a tam i nějaký trademark ("Jetovská" dvojitá otočka ze země, jako ve Fist of Legend nebo Romeo musí zemřít), jenže kamera ve Fungových filmech soubojům trochu ubírá na přirozenosti, což je v kombinaci s občasnými digitálními triky smrtící. Akce mi hodně připomněla finále Kung-Fu Hustle, které prostě přes veškerou snahu nevypadalo "dobře" - především doskoky postav na zem, některé (zrychlené) kopy a další ujetosti. Možná jsem příliš old school, ale mám rád přehledné a realisticky vypadající mlátičky a mnohem víc mi vyhovuje Pingovo pojetí v Reloaded a Revolutions než Fungovy experimenty, které občas zabíhají až příliš daleko (wuxiovsky poletující Anthony Wong nebo Wu Ma). Tak či onak musím Fungovi a Gillian Chung přiznat velké zlepšení, nebýt té občas otravně poletující a nekontakty maskující kamery, bylo by možná i vidět, že se něco naučili. Ping bohužel po place nebloumá každý den, takže nezbývá než doufat, že jim něco v hlavách zůstane. Především Gillian, která se usilovně snaží stát novou ženskou akční hvězdou. Ve filmu se samozřejmě objevuje i její drahá polovička, Charlene Choi, jako kamarádka ze školy, která svádí Stephena Funga. Její opětovnou stylizaci do driblujícího růžového králíčka pořád nějak nechápu. Zřejmě bych se musel narodit v Asii, aby mi to připadalo vtipné. Jenže alespoň je to výrazné, což se nedá tvrdit o zbytku snímku. Zatímco Enter the Phoenix měl něco na způsob příběhu, House of Fury je jen narychlo slepeným souhrnem nejrůznějších klišé, které Fung nakoukal v bondovkách z 80. let (a nějak se mu do toho připletli Spy Kids, takže je všechno správně barevné ;). Po humoru tu bohužel není ani stopy, kamera se občas snaží být až příliš cool a protože je všem dopředu jasné (krom identity Dragona) úplně všechno, dal by se film zkrátit o půlhodiny a nikdo by nic nepoznal. V rozhovorech se Fung ohání o tom, že tenhle film je o dětství, kung-fu a dalších věcech, které každý, kdo vyrůstal v Hong Kongu zná. Nevím jestli je zrovna v tomhle problém, ale po tehle vzletných větách a Pingových zmínkách o redefinování žánru jsem prostě čekal trochu víc, než neohrabané experimentování s akčními scénami (finále Enter the Phoenix se vyrovná čemukoliv v House of Fury) a opravdu stupidní příběh, který funguje spolehlivěji než prášky na spaní. Tak Fungu, že by do třetice všeho dobrého? Budu čekat a doufám, že to nebude pokračování sestupné tendence. p.s. Za co je ta čtyřicítka? Ani nevím, ale zřejmě to mohlo být mnohem horší (pořád to ještě není jako Twins Effect) a navíc... znáte to... Mládí vpřed. ;) 40% (20.04.2017) (méně) (více)