Mrtví

Minimalistické pojetí příběhu a šnečí plynutí filmového času vyžaduje VELMI trpělivého diváka, i já jsem v momentech nekonečného plutí na loďce někam do hloubi džungle trpělivost poněkud ztrácel. Ale každopádně platí: kdo si počká, ten se dočká! ~ /dále komentář obsahuje spoilery, doporučuji číst až po zhlédnutí/ Už úvodní sekvence, kdy se kamera toulá lesním porostem a jen tak mimochodem mine i dvě mrtvá těla neznámých dětí, naznačují filmovou kvalitu tohoto málomluvného festivalového snímku režiséra Lisandra Alonsa, jenž je nejvýraznějším tvůrcem nové vlny argentinského filmu. ~ V následujícím záběru se již ocitneme za branami věznice, kde si odpykává poslední dny svého zřejmě dlouholetého trestu padesátiletý Vargas (neherec, který se mimochodem objevil i v režisérově následujícím počinu Fantasma). Za co seděl? Jaký má charakter? Obé nevíme. Poté sledujeme jeho poměrně monotónní cestu (s několika zastávkami, např. kvůli sexu nebo jídlu) za jeho dnes již dospělou dcerou, kterou dokonce ani nespatříme. A je konec. ~ Závěr (= smysl) filmu zůstal mnohým zde utajen, dovolil bych si nyní k tomuto uvést můj skromný výklad, přičemž si v žádném případě neosvojuji patent na jeho správnost. Naopak si myslím, že vícero diváků s odlišnými výklady by bylo schopno si racionálně obhájit právě ten svůj, jelikož záměrná nejasnost a minimum indicií pro dodatečné poskládání příběhu k tomu přímo vybízejí. Dle mého soudu film pojednává především o možnosti dostání druhé šance, resp. o možnosti napravení člověka. Předpokládejme tedy, že se v případě úvodních záběrů jednalo o flashback (nikoliv o flashforward) a že Vargas byl vrahem (synů, bratrů?). Režisér – autor scénáře (nebo Bůh?) mu tedy v závěru dává šanci se zachovat jinak, šanci se změnit, když (pro diváka z neznámého důvodu) je sestra nepřítomna? Šanci vychovávat jeho vnuky? K této variantě se přikláním také z důvodu, že protagonista v závěru, než se kamera skloní k zemi, nůž odloží bokem. (05.01.2012)

...problém při hodnocení tohoto snímku je částečně v povrchnosti hodnocení, pokud například někdo v komentáři napíše, že není jasné proč byl ve vězení tak jak je možné brát toto hodnocení vůbec v potaz ... závěr filmu se mi zdá také naprosto jednoznačný ... ale co mě skutečně irituje je prostor, který má být vězením ... proto sem na filmovce přetrpěl i neskutečně nudnou fantasmu, abych se zeptal pana režiséra na reálie, bohužel nepřišel :-( ... a druhý aspekt, proč jdu s hodnocením nížeji je, že v kontextu argentinské filmové tvorby není forma tohoto snímku nikterak zajímavá .... (06.09.2010)

Krásný les, cvrlikají ptáčci – a bác, mrtvola. O kus dál druhá. Pak chvíli trvá než poznáme, že jsem ve vězení. Jen se sedí, kouří, pije maté, na všechno je dost času. Magor si stále čechrá vlasy a zalamuje klouby na rukou. Ostříhaný a oholený hrdina je k nepoznání. Propuštěn. Dlouhé záběry kamerou, skoro se nemluví. Poměrně odvážná sexuální scéna! Ale vše mlčenlivé. Stejně jako na hřbitově, ani hlásek. Jen ptáci. „Prý jsi zabil svoje bratry.“ „To už jsem zapomněl.“ Voda v řece děsně špinavá. Chvílemi nejen nic slyšet, ale ani vidět. Scéna s kozou opět mlčenlivá a ne právě chutná. Upřímně, argentinský film asi nebude patřit k mým favoritům, ale klidnou mne rozhodně nenechal. Už dlouho jsem nezažila film, kdy vlastně nevím, co si o tom přesně myslet. (31.07.2008)

(LFŠ 2010) Přestože si myslím, že MRTVÍ jsou nejslabším počinem Lisandra Alonsa, nemůžu souhlasit se zdejším nízkým hodnocením, které je jednak dáno uvedením v České televizi v pozdní noční hodinu, jednak festivalou back-to-back projekcí spolu s ironickou glosou FANTASMA v pohodlných sedačkách Slováckého divadla, v nichž se velice dobře usíná a spí. Prostřední díl z trilogie osamění diváka navnadí úvodními žánrovými záběry, u nichž je na divákově interpretaci, zda-li jde o flashback či flasforward, aby poté dostál jeho očekávání pouze ve scénách, které zavánějící exploatací (orální sex s prostitutkou, zabíjení kozy) a které vytrhávají ze sledování. Je to tak poprvé, co se Alonso nepřiblížil svým filmovým vzorům, jež jsou zde očividné: ať již to je Tarr se svým pesimistickým nahlížením na postavy v mikrokosmu, v němž se nacházejí, a jejich sledování v dlouhých záběrech s nepatrnými jízdami, či Werner Herzog, jehož postavy se taktéž nacházejí v určitém vztahu k přírodě, aniž by musely zrovna putovat po vodě. Na prvního nemá svým stylem, kdy se kamera odklání od postavy, nemůžeme určit (ani zpětně), kdo se dívá; na druhého zase tím, že výše zmíněné scény působí rušivě a nepatřičně - spíše jako ukázka toho, co si může filmař dovolit při svém odklonu od středního proudu a běžně vídaných věcí v kině, než jako neodmyslitelná součást tématu. (18.08.2010)

Někdy se až divím, jak si může někdo dovolit natočit něco takového a ještě tomu říkat film. 80 minut záběrů převážně na hlavního představitele při velice zajímavých činnostech, jako je obědvání nebo jízda na loďce. Nevím jak Vás ale mě dvacetiminutový pohled na chlápka plujícího na loďce zrovna moc nebere, navíc když při tom nehraje žádný hudební doprovod a slyšíte jen šplouchání vody, krákání ptáků a podobné zvuku. Hudba se vlastně ozve jen jednou a to při závěrečných titulcích (i když říkat té směsici zvuků, opakujících se jak na kolovrátku, hudba, je dosti odvážné). Ve „filmu“ uslyšíte cca 10 vět jednoduchých (na souvětí si nevzpomínám), takže titulky se objevují jen hodně sporadicky, což jen umocňuje spánkový efekt. Korunu tomu všemu nasazuje konec, který vlastně vůbec neexistuje, po 80ti minutách je film zkrátka utnut a nicco dodat? (30.06.2006)