Recenze (5)
Krátký pohled do života šesti osamělých žen žijících v hlavním městě Japonska. Někdo by si možná mohl říct, že zas o tak krátký pohled vzhledem ke stopáži něco přes dvě hodiny nepůjde, ovšem jednotlivé „osudy“ spolu příliš nesouvisí a postavy zde životem zrovna neoplývají, takže je to spíše takový slepenec několika příběhů a možná s překvapením stejně jako já brzy zjistíte, že film končí dřív, než by vám to mohlo začít vadit :-). Je fakt, že některým postavám se dalo více prostoru a některé mi hlavně zpočátku splývaly dohromady. Ale přišlo mi skvělé, jak díky uvěřitelnosti snímku na mě i vcelku obyčejné a vlastně „nudné“ scény působili emočně velice silně. Kamera se zde „dokumentárně“ příliš nehýbe a i (povedený) soundtrack zazní jen v několika málo scénách. ()
Překrásné drama plynoucí pomalu jako voda řeky Sumidy. Podobným tempem postupují i dny šesti hlavních hrdinek, jejichž medailonky se líně prolínají narativem, beze spěchu a jednoznačných vrcholů. Subjektivně nejsilnější moment proto přichází už zhruba po čtvrthodině (prádelna s knihou), zatímco emocionální středobod filmu, navazování nečekaného pouta mezi dvěma ženami pracujícími v hostess klubu, se zdrží malinko déle, než by bylo třeba. Odmění se ale cennou katarzí, střípkem naděje pro existence ztracené v bludišti jednoho z nejlidnatějších měst světa, které uhrane svým měřítkem, ale v podstatě na každém kroku vybízí k osamělosti. Mimořádně tichá podívaná, jejíž zvuk se ale přenáší přímo do srdce, pokud jste na té správné frekvenci. 85% ()
Kterak si reklamní režiséři představují velké umění. Ženy v něm nežijí, nýbrž existují v prostoru. Kdyby filmy byly pytlíky s čajem, Tokyo.Sora by byl desetkrát vylouhovaným Strawberry Shortcakes. A nemá cenu se trápit se dvěma talíři tuhé, hrudkovité kaše, když vedle servírují lahodné jahodové moučníky, které chutnají výtečně bez ohledu na to, jakou oblohu máte aktuálně nad sebou. Bez špetky ironie tleskám Yoko Kanno za příhodný hudební doprovod (sem tam ťuknutí do klavíru, brnknutí kytary) té odevšad čišící prázdnoty a marného uměleckého chtění. Ponechávám bez hodnocení, jedna hvězdička je málo, dvě jsou moc. ()
Tokio. Nebe (=obloha). ()
Mám nezávislé, pocitové filmy tohoto typu o životech obyčejných lidí moc rád, zejména jsou-li v japonském podání, ale tento mě bohužel příliš nenadchl. Postrádal jsem zde nějakou užší souvislost mezi jednotlivými scénami, nějakou zápletku kolem jednotlivých postav (nemyslím ani, že by se ty jejich "segmenty" daly nazvat příběhy - aspoň u některých) i nějakou celkovou poentu či sdělení. Bohužel tak některým postavám chybí jakákoliv hloubka. Film je zkrátka spíše nesouvislým sledem výjevů z několika životů, a to výjevů jaksi nezúčastněných, kamerou z povzdálí sledovaných a často se opakujících. Je však také pravda, že jsou to záběry mnohdy opravdu krásné a silné, nabité neobyčejným existenciálním nábojem. A jelikož takové filmy jsou hlavně o pocitech, je hodnocení závislé dost na tom, jak je film schopen je v divákovi vyvolat nebo divák schopen se naladit na adekvátní notu. Mně se to dařilo se střídavým úspěchem, a tak zůstanu i v hodnocení na půli cesty, i když přiznávám, že jsou i ty tři hvězdičky za mě tentokrát trochu chatrnější, protože těch chvil, kdy jsem se nudil, bylo ve filmu i na mě až příliš (i když kdoví - třeba to byl záměr :-). Na Tokyo.sora jsem se těšil a že o něm nemůžu napsat nic lepšího, mě tentokrát mrzí víc než obvykle. Dost možná mi ale jen moje aktuální nálada dovolila snést jen omezené množství abstrakce. V tom případě moje chyba; snad na druhý pokus. ()