Místo na zemi

Atmosféra je neuvěřitelná. Pekelný film o pekle a nebi, občas je to explicitně nechutné, přemrštěné, expresionistické, strojené. Akcentovaná je tu stará moč. Někteří ti lidé jsou krásní, mytí, ne všem věřím tu prochcanost a bídu, bídu, bídu. Některým ano – ty tváře jsou jak Sokurovova Emma Bovary, jak Delvillova obálka ke Skrjabinovu Poème de feu. Adrogyn. Jak obličej Magdaleny Montezumy – je ještě krásná? Je jak loutka. Hluboké oči v širokých lícních kostech, zapadlé, pomalu spojené, orlí nos. Neuvěřitelné typy, převážně vysoce autentické - nechápu jak to točil. Mj. mě potěšilo jedno filmové shledání: v krátké scéně "milosti" líbá postižená gnostička na ulici mongoloidního Míšu z Muratové Astenického syndromu - taky jeden nezapomenutelný obličej, o deset let zestárlý, na ulici stále. Občas mě rušily ezo postsynchrony. Vždycky si vzpomenu na hajzla Sedláčka jak v Největším z Čechů podmaloval barokní hudbou maníka co uměl převrátit auto - hudba vše spojí, díky ní se i pitomost stává krásná a důležitá - Schroeter by mohl svědčit. Hlavní linie Místa na zemi, ta je jak z Pola X anebo z Milenců z Pont-Neuf: romantická láska uprostřed nicoty. Jen bez motorového člunu na Seině, he... Přeci jen Carax byl vždy v bavlnce. Dialogy Města na zemi jsou východně patetické a vznícené. Těžké sousto. Sekta. Je to samozřejmě všude okolo nás: metafora toho o čem točil Fassbinder Petru von Kant: pokud někdo dává najevo lásku nezralému člověku, on obvykle nechce jeho. Možná to tu touží ústřední postava překročit. Koncept je ujetý ale funguje: dát fyzickou lásku komukoliv, i těm nejbídnějším kriplům, třeba sjetý fetem. Ale bývalka pak tomu samozvanému spasiteli vpálí (a není to sebereflexivní moment?): "Dělá ti dobře donutit druhé trpět. Sluší ti být slabý a skrz svou slabost druhé manipuluješ. Ždímeš z nich lásku pro sebe." "Doufal jsem, že vás změním. Tenhle druh oběti může vykonat každý." Děje se to tu ostatně ve vícero emanacích - ten to udělá tomu, ten zas tomu. Když po hodině záběrů špíny interiéru vyjede kamera na plenér, je hned jasné proč utekli a z čeho: ruská zima, davy s igelitkami, fyzická nevolnost z pizzy na ulici, Kreml v pozadí. Té láskyplnosti uprostřed hnusu uvnitř se pak tak nějak zvláštně uvěřit dá: svatí taky pili vodu z ran malomocných. Ovšem zde je to sejmuté kamerou. Bezdomovci na ulici u plamenů, napůl shnilí, oči skoro vypadlé, zjevně umírající, zuby vypadané, milují se, aby se zahřáli... Říkal jsem si: bylo jasné, že pokud půjde Aristakisian po Ladoni (věrný jejich apelu) do hraného filmu, musí z toho vyjít velká exprese. Jen z tohoto vysvítá, že mu až tolik nejde o změnu toho stavu bezmoci, jako o překročení jej vírou, nejlíp společnou. Sdílenou. A Místo na zemi je o tom, že sebou pak takové společenství nese riziko pádu. Umělecky mu to vyšlo, je to silné, nenudil jsem se ani chvilku. Jen to myslím dál už nejde. (07.06.2022)

Pokud Dlaně byly rukama, pak Místo jsou nohy, či jedno je levá a druhé pravá tvář. Obě komplementární. Pochybuji, zda někdo viděl film stejně jako já, i zda jsem ho viděl stejně jako někdo jiný. Estetika ošklivosti, která má sotva obdoby. Nietzsche: "Ošklivost je chápána jako symptom degenerace... Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb - soumrak svého druhu." (Viz Eco: Dějiny ošklivosti). A na druhé straně můžeme uvést Fernanda Pessou, Nietscheova protihráče: Jsou i tací, které využívá sám Bůh, a to jsou proroci a svatí v prázdnotě světa (viz Pessoa: Kniha neklidu). Nejde Aristakisjan jěště dál, nebo ještě blíž? Aristakisjan je Rus na kterého žádné sankce neplatí a buďme rádi, že žádné neuplatňuje na nás! Aristakisjan došel na konec jedné cesty (pravoslavných svatých a mučedníků), podobně jako Pasolini na konec jiné (možná protilehlé) cesty... Hodnocení: zpočátku jsem dal vzhledem v výhradám čtyři hvězdy, nakonec jsem dal přednost svému svědomí.... A ještě jedna poznámka: je třeba zřetelně odlišovat komuny "hippies" od "Chrámu lásky" v Bulgakovově domě, který údajně existoval od roku 1987 do roku 1996, zřejmě v různých podobách. A ještě jedna: Vést skutečně duchovní život při úplném tělesném a duševním zdraví, to nemůže žádný člověk (F. Kafka v dopise M. Brodovi, konec března 1918). (12.12.2022)