Reklama

Reklama

Máňa po deseti letech

(TV film)

Obsahy(1)

Portrét zlodějky Máni, k jejímž osudům se Olga Sommerová vrátila. V roce 1992 natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života strávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života.
"Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi," říká režisérka Olga Sommerová.
Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí.
V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let.
Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla.
Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Po prvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Po deseti letech ji už rodina definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit.
Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví.
Při amnestii v roce 2013 jsme Máňu mohli vidět ve zpravodajství ČT. Opět ji pustili a ona se chce okamžitě vrátit zpět, protože mimo vězení už neumí žít... (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (22)

Hunt 

všechny recenze uživatele

Neviděl jsem bohužel první díl, který by určitě v mnohém mohl pomoci rozlušťit podstatu postavu Máňi. Ale i tak, v druhém dílu mi chybí alespoň krátká retrospektiva, 54minut sledujeme citové výlevy, úlevy, návaly skepse a depresivních nálad, ale v zásadě se krom toho, že do práce nikdy nepůjde a raději než-li žebrat si něco ukradne se toho příliš mnoho nedozvíme. Téměř hodinu pozorovat tuto postavu, která je psychycky na dně a neví co s životem a nevědět nějaké hlubší souvislosti - je poněkuď k ničemu. ()

Bebacek 

všechny recenze uživatele

Ačkoli je Sommerové neustále vytýkán její sklon k sentimentalitě, nikdo nemůže popřít její nesporný čich na postavy svých dokumentů - svérazné, charismatické osobnosti. Její první dokument o Máni je neskutečně silným příběhem, co vás chytí za srdce a nejedna slza vám skoro ukápne. Avšak při sledování osudů Máni po deseti letech měníte na tohoto (pra)člověka názor. Tatam je lítost. Vidíte jen herečku, šílenou exhibicionistku, které nevěříte ani slovo. Je vám z ní až špatně...Ale smát se jí budete stejně :) Jeden z nejsilnějších dokumentů OS. ()

Reklama

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Pozor spoiler. Skutečnost : Když před deseti lety natáčeli Jan Špáta a Olga Sommerová pro OKO dokument o dívce Máně, bylo jí 24 let a už značnou část života ztrávila v kriminále. Její normální život skončil v šestnácti, kdy se zamilovala do muže, se kterým poté měla holčičku. Tu vychovávala babička, protože Máňa seděla v kriminále za příživnictví. To bylo v té době normální. V dokumentu z roku 1992 se s Máňou seznamujeme v pardubickém vězení, dozvídáme se, jaký je její každodenní život, ale především poznáváme její nezměrnou touhu vrátit se zpět do normálního života. Tehdy ještě Máňa v sobě nesla naději, že přeruší bludný kruh opakovaných návratů do kriminálu, že vyjde ven a začne žít normální život. Po odvysílání filmu, který měl velký úspěch, jí mnoho lidí nabídlo práci a domov, ale Máňa žádnou z těchto šancí nevyužila. Kriminál se pro ni stal opravdovým domovem, v němž byla zvyklá existovat a jehož zákony znala. Život na svobodě byl pro ni životem bezdomovce, který si na živobytí musí vydělávat krádežemi. Po deseti letech se Olga Sommerová vrátila k životnímu osudu této hrdinky a delší dobu ji sledovala. Nejen při střídavém propouštění z věznice a jejího zavírání, při soudech, ale také na místech jejího dětství, při setkání s matkou, při kontaktech se sociálními úřady, ve chvílích bláznivé radosti, zamilovanosti i hlubokých psychických propadů. Vytvořil se jí oblouk příběhu o nepolepšitelnosti, naději ale i lásce, v němž Máňa představuje střídavě své extrémní polohy smíchu a pláče, svérázně filosofuje a názorně předvádí rozpor mezi svobodou vnitřní a svobodou vnější. V drsné realističnosti svého pohledu šla režisérka mnohem dál, než jsme u jejích filmů zvyklí. V průběhu deseti let prožila Máňa dva těžké úrazy. Jednou ji příležitostný spolubydlící vyhodil z okna a Máňa strávila několik měsíců v nemocnici. Po druhé ji jiný muž pobodal a Máňa se pohybovala mezi životem a smrtí. Za pokus o vraždu byl onen muž odsouzen na deset let. Máňa je nenapravitelnou recidivistkou, promarněnou hřivnou. Je inteligentní, invenční osobností. Patří do jistého procenta populace, které musí společnost trpět jako nutnou, i když nevítanou součást svého těla. Máňa Lavičková se narodila v roce 1968. Poprvé jsme ji natáčeli v jejích čtyřiadvaceti letech. Dnes jí je třiatřicet. Rodina už ji definitivně odmítla. Natočila jsem návštěvu u matky, která ji na příkaz nejstaršího syna nesměla přijmout domů. Budoucnost Mánina života se jeví jako věčný kolotoč kriminálu a krátké svobody, drobných krádeží, opětného souzení a věznění. Máňa už vlastně nechce a nemůže vykročit. Před deseti lety ještě alespoň mluvila o šanci vystoupit ze společnosti ztracených existencí. Teď už o tom ani nemluví. Natáčelo se ve vazbě v Českých Budějovicích. propuštění Máni z pardubické věznice, cesta vlakem do Prahy cesta z Prahy do Českých Budějovic (nádražní hospoda a park, kde Máňa pobývala a přespávala v krátkých obdobích svobody) cesta do Chlumu u Křemže, kde bydlí Mánina rodina cesta do Českého Krumlova, Mánina rodiště soudní přelíčení s Máňou u Krajského soudu v Českých Budějovicích natáčení ve vazební cele v Ruzyni propuštění z pardubické věznice, setkání s Máninou neopětovanou láskou, Mirkem Šimčíkem cesta do Českého Krumlova, návštěva sociální pracovnice a Úřadu práce.Vynikající dokument za 5*. () (méně) (více)

CheGuevara 

všechny recenze uživatele

Spíš než dojemná, je tato storka jedné čórky smutná. Jak tenká je hranice mezi exhibicionismem a upřímností. Máňa je jen jedna z mnoha a jsem rád, že Olga Sommerová to dokáže připomenout s neskrývaným soucitem. Jen mám trošku pocit, jestli se Olga příliš nepasuje do role mesiáše a vykupitele. Ale to nechť posoudí sama Sommerová, ostatně udržet si u tohoto příběhu odstup je nadlidský výkon. Ale myslím, že Helena Třeštíková si s podobným tématem vyrovnala mnohem lépe a po svém. ()

profhubert odpad!

všechny recenze uživatele

Olga Sommerová: absolventka dokumentaristiky na FAMU (1977). Helena Třeštíková: absolventka dokumentaristiky (1975). Karel Vachek: absolvent režie hraného filmu (1963) a vedoucí katedry dokumentaristiky od r. 2002. Vachek si při studiu mj. patrně uvědomil rozdíl mezi člověkem v dokumentu, hercem ve filmu a rohožkou přede dveřmi. (Rozhovor s Vachkem: od 15:58, vyvrcholení po 19:00.) ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama