VOD (2)
Obsahy(1)
Dokumentární film Jana Špáty o starých osamělých ženách, dožívajících svůj život na venkově. „Ty ženy vesměs nemají strach ze smrti, snad jen z umírání, a to ne proto, že se bojí bolesti, ale že by někoho obtěžovaly, potřebovaly. Smrt je pro ně součástí života, je jeho samozřejmou složkou,“ říká režisér v explikaci svého filmu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa) ()
Pěkné. Pojaté zajímavě nekonkrétně. Díky změně životního stylu tento dokument neplní zcela svou původní funkci, ale ukazuje cosi o dřívějším životu, kdy lidé (ženy) ve stáří žili v blízkém vztahu s přírodou, ač za pro dnešní lidi možná nepříznivých podmínek. *** Ve zkratce: O vdovách nad 65 let, kteří si volají pomoc dopisy připěvněnými na obojky psů. ()
Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! ()
Nedá sa nezaspomínať. Od starých, často úplne neznámych žien na dedinách dostanem raz pohár mlieka, inokedy vajíčko-dve, inde zase makovú buchtu a podobne. A keď aj nič, tak negatívne skúsenosti sa dajú rátať na prstoch jednej ruky. Od starých mužov zväčša zamračené pohľady, nadávky alebo opilecké spevy. Pozitívne príbehy sa síce nájdu, no výrazne menej ako u starých žien. Špáta - vedome či nevedome - zohľadňuje práve tento rozdiel a zameriava sa výlučne na osamelo žijúce babičky. Ticho spomínajú, bilancujú a v objatí každodennej rutinnej práce okolo domu a záhrady sa pomaly pripravujú na večné spočinutie. ()
Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. ()
Galerie (2)
Photo © MFDF Ji.hlava
Zajímavosti (2)
- Dokument sa dočkal celkovo troch uvedení vo filmovej distribúcii - v rokoch 1968, 1990 i 2010. (Raccoon.city)
- Názov filmu je časťou latinského príslovia "Quidquid agis, prudenter agas et respice finem" - Čokoľvek robíš, rob rozumne a mysli na koniec. (Raccoon.city)
Reklama