Mnichov

Velice nad očekávání. Teď se Spielberg opravdu překonal, protože Mnichov je pojatý opravdu "zgruntu reálně." Členové toho mstitelského komanda nevypadají jako zabijáci, a proto jsou tak nebezpeční. Žádné ty trapné patetické výlevy typu "ne já ho nezabiju" se nekonají. Cíle jsou likvidovány precizně a bez lítosti. Každý trochu jinak a ne vždy jde vše podle plánu. Skvělé je jak Spielberg postupně rozehrává špionážní hru, kde sami vykonavatelé přesně nevědí jestli zabíjí opravdu ty "co se plánovalo," a jestli po nich samotných také někdo nejde. Prostě brilantní, to se musí vidět, ani chvíli jsem se nenudil a chtěl jsem, aby film nikdy neskončil. Skvěle je taky zvládnutá dobová atmosféra, kterou dokreslují i naprosté drobnosti a detaily jako plakát s Belmondem atd. Eric Bana to zahrál naprosto precizně a opravdu se divím, že nebyl nominován na Oscara. Hyperpříjemě mě překvapil drsňácký Daniel Craig a přestávám proti němu mít jakékoliv výhrady. Výborná práce odvedená ve všech detailech a Spielbergovi bych toho Oscara opravdu přál. (06.02.2006)

Těžko říct, co jsem od Mnichova čekala a co jsem nakonec dostala. Pravděpodobně jsem šla na něco ve stylu "Zachraňte vojína Ryana" místo toho mi byl naservírovaný ryzí dokument o zabíjní teroristů po roce 1972. Nevadí. Dokumety mám ráda. Bohužel je tady ale jedna věc, která mě odpoutávala od filmového zážitku a která v jiných příúadech funguje skvěle. Daniel Craig. Rozhodně si teď moje slova nevykládejte tak, že Daniel hraje špatně. Právě naopak. Jenže pomyšlení na to, že tenhle chlapík brzy ztvární Jamese Bonda ve mně vyvolávalo podobné emoce jako by do té role zrovna obsadili Jacka Nicholsona. Ano, Daniel je fajn herec, ale James Bond? To spíš psychopatický záporák. Jediné, co si tedy přesně pamatuju z Mnichova byla moje dvouhodinová modlitba: "Prosím, zabijte už konečně někdo toho blonďatýho bastarda..." (21.03.2006)

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit. (03.02.2006)

Uběhlo zhruba 50 minut z filmu a já si uvědomil, že absolutně nedávám pozor. Jako by vedle mě na pohovce seděl Jar Jar Binks ze Star Wars a svým úchylným hlasem mě pošťuchoval, že z dnešního vysílaného Mnichova budu mít leda tak bolest hlavy. Zapřísáhnul jsem se, že teda teď fakt budu bedlivě poslouchat, pozorovat a hlavně si budu někam zapisovat jména hlavních postav, která se mi ne a ne nakopírovat do hlavy. Jenže pak jsem vzpomněl, že mi v kuchyni stojí už 100% studenej čaj a že tu pitomou mouchu, která furt naráží do okna a šíleně mě tím rozčiluje musím zničit atomovým útokem. Ne- ne- ne, kašlu na nějakou mouchu, teď je přednější Spielberg a jeho film! Bože, kdo je zase tenhle chlap???___ Je pravda, že režisér asi doufal v to, že divák sledující jeho film bude alespoň trochu obeznámený se situací a hlavně, že nebude (jaká zrovna já) myslet na nějaký hovadiny. Spielberg je dobrý režisér, fandím mu, ale Mnichov jakoby postrádal nějaký hlubší význam. Herecké výkony byly jako vždy fantastické (Kassovitz jede!), ale neměl jsem komu fandit a vlastně všechny útoky mě nechávali chladným a vlastně jediné, co jsem z filmu odnesl, byla dvě slova: VELKÉ ZKLAMÁNÍ!___ A jak to všechno dopadlo? Děj jsem pochopil (huráá), mouchu oddělal (hurááá) a čaj vylil, protože byl hnusnej (pche!). Ale proč to ve mě nezanechalo alespoň trochu emotivní stopu? (12.08.2008)

Nejintimnější zpověď filmařskýho srdce co jsem kdy viděl. Je to pár minut co dojel poslední titulek a absolutně si nevybavuju kdy mě nějakej film tak strašně vygumoval jako Mnichov. Mnichov je plný bolesti, ale i naděje. Takovou porci lidskosti a poselství k zamyšlení jsem snad ještě nikdy v žádným filmu neviděl. Steven Spielberg natočil tolik úžasných filmů za který si zaslouží uznání, ale jen jeden z nich je ohromující poctou lidskýmu právu na život, jen jeden z nich se totiž jmenuje Mnichov. Eric Bana tady zahrál na hranici geniality a ani všichni další o moc nezaostávali. Tohle z hlavy už nikdy nedostanu, ty dialogy jsou nadčasové a tak strašně trefné, třeba dialog mezi Mathieuvem a Ericem na nádraží (viz Lima ), to má v sobě větší sílu než nekonečné plkání o míru z úst všech mocipánů světa. A ten závěr v podání Erica Bany ? Nevím jestli mě někdy při tolika scénách ve filmu bylo víc do pláče než tady. Já bych si strašně moc přál, aby tenhle film neviděli jen obyčejní diváci, ale především všichni ti, kteří mají moc rozhodovat o životech druhých lidí a aby dobře poslouchali každý slovo který je v tomhle filmu vysloveno, moc bych si to přál. Pane Spielbergu zkoušku z filmařiny už jste u mě složil dávno, ale tímhle filmem jste u mě složil mnohem důležitější zkoušku, zkoušku z lidskosti, máte můj doživotní obdiv a respekt. (29.12.2012)