Nihonkai daikaisen: Umi jukaba
Obsahy(1)
V roce 1905 vrcholila rusko-japonská válka a v Korejském průlivu se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí, které vešlo do dějin jako Bitva u Cušimy. Přestože bitva samotná trvala pouze dva dny, vyžádala si nakonec téměř 5 tisíc obětí. Výrazně vyšší ztráty utrpěla ruská 2. tichomořská eskadra vedená viceadmirálem Rožestvenským. Během denní bitvy a nočního střetnutí ztratila více než 30 bojových lodí, což Rusy rychle dovedlo ke kapitulaci. A právě drtivé vítězství japonského loďstva popisuje válečný velkofilm, který v roce 1983 natočil renomovaný režisér Tošio Masuda (Port Arthur, Klub kaskadérů, Tora! Tora! Tora!). (oficiální text distributora)
(více)Recenze (10)
Pozoruhodný japonský film přes řadu nedostatků zejména ve výpravě, ale i v značné jednostrannosti pohledu na celou rusko-japonskou válku však přesto nelze a priori zavrhovat. Důležité je uvědomit si vnitrojaponský kontext doby vzniku díla a širší pojetí konfrontace evropských (kiplingovský mýtus bílého muže) a specifických asijských hodnot (v japonském případě třetí tisíciletí trvající nepřerušená státní tradice). Skutečnost, že film je budován na důsledně japonském přehodnocovacím historickém pohledu, propůjčuje dílu další pozoruhodný rozměr. Končící modernizační éra Meidži (1867-1912) stále Japonsku zachovávala náznak lehce zaostávající země, současně je však zcela vyvazovala z kolonizované většiny tehdejší planety a naopak stála u počátku jeho imperiální expanze. Rusko-japonská válka (1904-1905) tak byla konfliktem zaostávající evropské velmoci a prvního asijského tygra o území Mandžuska (nynější severovýchodní Čína) a fakticky i svébytné civilizace Korejského poloostrova. Bitvu u Cušimy rozhodla zaostalost ruské techniky a celková zchátralost režimu posledního ruského cara Nikolaje (Mikuláše) II. (1894-1917). Pro Japonce je tento konflikt vzdálenou obdobou obou ruských velkých vlasteneckých válek (bitva o Port Artur připomíná vzdáleně bitvu o Dien-bien-phu z r. 1954, velící admirál Togó, posléze vychovatel budoucího císaře Hirohita je dnes považován v Japonsku za národního hrdinu) a není náhodou, že ve filmu jej ztělesnil vynikající japonský herec mj. filmů Akiry Kurosawy Toširo Mifune, pro Rusko naopak počátek konce carského režimu a propuknutí první ruské občanské revoluce (1905-1907). Režisérem tohoto pozoruhodného filmu je Tošio Masuda, mj. spolurežisér klasického koprodukčního americko-japonského válečného díla TORA, TORA, TORA (1972). Snaha o kritickou sebereflexi je v CUŠIMĚ zastoupena úspěšným úsilím o pohled na skutečnost soudobého Japonska i postižení konfrontace mezi vnějškovou hodnotovou evropeizací a tradičními ideály a rysy doznívající starojaponské společnosti. Europocentrismus, vždycky napadnutelný a obtížně obhájitelný, ztrácí od času obou ropných šoků sedmdesátých let na váze. Projevuje se to nejen v ekonomice a mezinárodních vztazích, ale i ve světě umění a kultury. Zvykejme si na to. ()
Japonci se po třech letech od uvedení Port Arthuru znovu vrátili ke slavnému období svých dějin, kdy se podceňovaný ostrovní národ, který žil ještě nedlouho před těmito událostmi v dobrovolné feudální izolaci, vyšvihl mezi velké hráče, s nimiž se muselo počítat. Režisér Tošio Masuda se zřejmě poučil z chyb, kterých se ve svém starším snímku dopustil, přesto se diváka neznalého problematiky pokusili tvůrci zaskočit různými zavádějícími informacemi. Když jsem slyšel větu: "Víme, že se jedná o osm válečných lodí a asi čtyřicet dalších plavidel", bylo mi jasné, že někde došlo k chybě. Jestli byla na japonské straně, nebo jen "zazářil" český překladatel pro dabingový scénář, netuším, ale šlo o osm obrněnců (předchůdců pozdějších predreadnoughtů), zatímco "čtyřicítka dalších plavidel" zahrnovala tři lodě pobřežní ochrany, křižníky, torpédoborce i další válečná plavidla včetně zásobovacích a nemocničních lodí. Z té původní věty jsem měl pocit, jako by Rusové vypluli z Baltu s osmi válečnými plavidly a doprovázelo je čtyřicet výletních parníků, protože by se smetánka chtěla podívat, jestli to viceadmirál Rožestvenskij zvládne. Kromě podobných nedostatků obsahoval film i rozmáchlou romanticko- patetickou pasáž, kterou by si dnešní telenovelové publikum jistě zamilovalo a samotná bitva se vlastně dostala na okraj dění. A přesto jsem nebyl úplně nespokojen, protože tvůrci evidentně dělali, co mohli; CGI bylo ale tehdy hudbou budoucnosti, takže z lodí toho zase tolik vidět nebylo, bezzákluzová děla byla trochu legrační, ale o nic z toho tady vlastně ani nešlo. Šlo o japonskou hrdost nad vítězstvím nad jednou z tehdejších velmocí. Když po uzavření míru ostatní velmoci donutily Japonsko, aby se vzdalo většiny svých územních zisků (protože by jinak ohrožovalo jejich koloniální panství v Asii), cítili to Japonci jako urážku svou i svých padlých (a že jich nebylo málo). Po první světové válce se Japonsko (bojující na straně dohody) dočkalo další urážky (výsledek obou námořních konferencí), propast se opět prohloubila a byly vztyčeny dva první (a hlavní) ukazatele na cestě k Pearl Harboru... No, nebyl to nejlepší film, byl ale podstatně lepší než Port Arthur, takže si myslím, že si ty tři kousky zaslouží a jsem rád, že se na něj KM Phoenix podíval, protože bych bez něj na tento snímek vůbec nenarazil. / Poučení nebude, jen taková úvaha nad větou z úvodu filmu: "Rusko vyslalo svou baltickou flotilu, o níž se tvrdilo, že je nejsilnější na světě." To by mě zajímalo, kdo to kdy tvrdilo. V Royal Navy by musely hromadně praskat bránice. ()
Tohle mě bude strašit po nocích, hrůza, ()
Z mnohych japonskych filmov z obdobia druhej svetovej vojny moc nemusim, pretoze vacsina z nich za vela nestoji. Specialne filmy tociace sa okolo kamikadze. Tento film sa neodohrava pocas druhej svetovej vojny a je aj celkom dobre pozeratelny. Zivoty namornikov na lodi boli pocas filmu dobre zakomponovane a nenudili ma. Na konci filmu sa aj dostal priestor pre namornu bitku, ktora sa dala skuknut, ale videl som uz aj omnoho lepsie boje stvarnene v inych filmoch. ()
Po Port Artutu asi nezbyly peníze pro lepší dílo. Tady je té vaty příliš a naprosto, naprosto k ničemu. Bitva nic moc, neuvidíme prakticky nic jiného, než dění na Mikase. ()
Líbilo se mi to z jednoho prozaického důvodu - že dostali rusáci na prdel.. ()
Vojnový film je to až od 1:40. Dovtedy je to o romantike so zamilovaným vojenským trúbkarom, ktorý sa rozhodol vyrvať šľapku z nástrah najstaršieho remesla, o vojenských úžerníkoch a bitkách medzi radovými vojakmi. Nuda na zaspanie. Posledná polhodina to už z biedy nevtrhne. A ešte jedna vec tomuto filmu chýba, aby bol vojnový - aspoň malý pohľad z druhej strany. Rusi tu totiž okrem čítaných komentárov majú 0% podiel na deji. Škoda. ()
Tento film není pro evropského diváka příliš zajímavý, pokud se nejedná o fandu japonské kinematografie. Film je velmi "japonský" - je plný vypjatých emocí, herci přehrávají, je plný patriotismu. Postavy jsou výrazně orientovány na čest, patriotismus a službu císaři. Filmu nepřispívá k atraktivitě ani jeho délka. Závěrečná scéna boje s baltickou flotilou výrazně zaostává za možnostmi doby, kdy film vznikl. Kladem filmu je téma samotné, které je pro českého diváka vzácné a má možnost dozvědět se prostřednictvím filmu alespoň nějaké informace o průběhu tohoto válečného sporu. ()
Podle zpracování filmu (zejména závěrečné bitevní scény) jsem čekal, že film je tak o 20 či více let starší. Na to, že se jedná o válečný film, je jedinou bojovou akcí závěrečné scéna, což mně příjde jako docela málo (zejména ve srovnání s počtem a délků záběrů vojenských hudebníků). Celkem tedy film nic moc. ()
Dvě hodiny dlouhý film o bitvě trvající jen pár minut? Jak se s tím ten Masuda popasuje? Inu, to je jednoduché, bitva je v tomto filmu je závěrečnou katarzí pro řadu postav posádky vlajkové lodi Mikasa. Při natáčení jejich příběhu se mísí přístup patetizující, až hysterický, s problematizujícím. Vysocí důstojníci jsou sice elitní, bezchybní a Heihačiro Tógó zbožštěný bezmála jako sám císař, ovšem na ni nižších úrovních se uplatňuje vůči řadovým vojákům násilí neoficiální i shora posvěcené, objevují se pochyby o smyslu války, sebeobětování, padnutí za císaře. Masuda se poměrně důsledně vyhýbá osvědčeným, věčným i vděčným nebojovým scénám válečných filmů - nedočkáme se dopisů domů, vzpomínkám na milé atd. Namísto toho nám nabízí lichvu, šikanu, pověry a nesoulad. Dojem si však kazí lpěním hlavních postav hudebníků na jejich hraní za všech okolností, jež působí přehnaně a pateticky. V závěru nechává všechny pochyby zmizet a oslaví (relativně umírněně) velké vítězství. Marxisté viděli rusko-japonskou válku jako první imperialistickou válku a i když zrovna nesdílíme jejich pohled na svět, nelze popřít, že jde o konflikt v němž jedna mocnost strkající nos do záležitostí slabších národů bojuje s jinou, modernější, která by tam pro změnu chtěla strkat rypák svůj. +++++ Bitva u Cušimy skutečně přinesla rozhodující vítězství japonské straně a konec války. Masuda se ji snaží líčit jako souboj s hrdinných Japonců s nebezpečným, moderně vyzbrojeným protivníkem, chtěje zveličit úspěch vědom si toho, že čím silnější je nepřítel, tím je větší jeho porážka. Neváhá tedy nazvat ruskou baltickou flotilu nejsilnější na světě. Nesmysl. Trošičku si zacitujeme z knihy pánů Hynka a Klučiny, Válečné lodě [2]: "...Základem flotily byly 4 nové bitevní lodě - Alexandr III., Kňaz Suvorov, Borodino a Orel...došlo ke změnám projektů... což snížilo jejich rychlost... zmenšilo účinnost pancéřování ... zhoršilo podstatně jejich nautické vlastnosti...K těmto lodím připojili starší bitevní loď Osljabja, která měla slabé pancéřování a ráži hlavních děl pouze 25,6 cm... Staré byly i bitevní lodě Sisoj Velikij a Navarin... malé 16uzlové rychlosti měly i zastaralá děla... Poslední obrněnou lodí byl starý obrněný křižník Admirál Nachimov... Křižníků bylo sedm, moderní pouze 4 z nich... poslední Almaz byl vlastně jen přezbrojenou jachtou... Nedostatky křižníků byly tak očividné, že k eskadře připojili 5 ozbrojených parníků.. tato plavidla nemohla plnit žádné důležité úkoly... Eskadra disponovala pouze 9 torpédoborci... Jejich vlastnosti byly uspokojivé... ale bylo jich příliš málo." +++++ Podle téže knihy měly posádky mizernou morálku, prabídný výcvik a mizivé zkušenosti. Velitel bitevní lodi Alexandr III. prý prohlásil: "Vítězství nebude. Bojím se, že poztrácíme půl eskadry na cestě a jestli se to nestane, tak nás rozbijí Japonci. Ale za jedno ručím. My všichni padneme, ale nevzdáme se." Cesta eskadry víc než přes půl světa je námět na černou komedii (a dobrou, proč se netočí válečné filmy o takovýchto událostech?). Flotila kupříkladu střílela kdesi v Severním moři na britské rybáře, považujíc je za japonské torpédovky. Když námořníci po rybářích střílet přestali, zaměřili se na své vlastní lodě. Párkrát se dokonce trefili. Prostě Kocourkov, v němž šlo bohužel o život. Film se nám však pohádkově snaží nahnat strach jakýmsi Darth Vaderovským hudebním motivem odvozeným z Musorgského, jenž podkresluje pohled na ruskou vlajkovou loď, zlověstně se blížící. Heh. +++++ Záměrem Masudovým asi přeci jen bylo ukázat veliké vítězství japonského národa a jen mírně válku zproblematizovat. Konečně, jak císař, tak Tógó, jsou líčeni jako osoby, kteří bojují a velí jen proto, aby bylo co nejrychleji dosaženo míru. V důsledku jde o umírněně tendenční film. () (méně) (více)