Nalezený ráj

Pekný portrét človeka, neváhajúceho zahodiť všetko, ktorý sa cez posadnutosť svojim koníčkom prepracuje až k nekompromisnému idealistovi idúcemu neúprosne za svojim chimerickým cieľom, aj so všetkými zakopnutiami a pochybnosťami, ktoré ku genialite nesporne patria. Ja sám síce umeniu nerozumiem, takže ani nedokážem posúdiť prečo že to bol Paul Gauguin takým skvelým umelcom, ale mám slabosť pre takéto buričské charaktery, o to viac ak majú ešte pevné morálne zásady, ktoré, priznajme si, s výnimkou rečových obratov až také bežné nie sú ani dnes. Uznám ale aj, že pre iného človeka, možno drvivú väčšinu, to musí jednoducho vyzerať, že sa iba totálne zbláznil. Uznám to, možno aj pochopím, ale nie som ochotný akceptovať . . (27.10.2006)

"Nalezený ráj" je jedním z těch filmů, které by se za jiných okolností - výrazně lepší režisér s jasnou vizí a koncentrovanější scénář - mohly zapsat mezi ta nejzdařilejší životopisná díla. Nejde si ale jen vybrat vhodného "kandidáta" a snažit se promlouvat o rozervané duši umělcově bez jasného rozmyslu, což se v případě "Nalezeného ráje" bohužel stalo. Životní příběh Paula Gauguina v pojetí Maria Andreacchiho je pouhým sledem událostí, které přes svůj nesporný dramatický potenciál zůstávají nevyužity a celek působí jako "takový hezký příběh". Ještě štěstí, že alespoň z Kiefera Sutherlanda prýští zaujetí a oddanost roli a "Nalezený ráj" tak obsahuje i některé opravdu silné momenty...Věčná škoda promarněné šance. (29.06.2006)

Nalezený ráj je asi televizní film, a tomu taky po všech strnkcáh odpovídá. Není nijak nápaditý, herecké výkony jsou nevýrazné... Forma vyprávění je roztříštěná, sledujeme Gauguinovy malířské počátky, současně pak nějaké polosmyšlené příběhy z jeho ostrovního pobytu. Autoři si vzali z malířova života jen to povrchní, aby se však podívali na jeho skutečné pohnutky k radikální změně životního stylu, to už ne. Gauguin jako malý vyrůstal na dvoře svého neuvěřitelně bohatého příbuzného v Jižní Americe. Zvykl si na přepych, křiklavé barvy, exotiku. (tato fakta film opomíjí, takže následný útěk za vidinou malířské svobody nemá moc velké opodstatnění) Později se plavil na obchodních lodích po moři, a nakonec zakotvil na burze. Pořád v něm vřela touha po něčem svobodnějším, v myšlenkách se vracel do dětství. Setkání s Pissarem a ostatními malíři v něm skutečně probudilo touhu po osvobození... Kupříkladu skutečná Mette to ve skutečnosti nebrala tak sympaticky jako ta filmová. Do konce malířova života se s ním přetahovala o peníze, lhala mu. Jednání jistě pochopitelné, leč do filmově oddané družky daleké. Další zplošštělou postavou je Schuffenecker, který se ve skutečnosti také pokoušel o malbu, ale akademičtější. Je škoda, že se divák nedozví nic o Gauguinovu působení v Bretani, které mělo ohromný vlliv na pozdější umění (nabisté), ale hlavně (ve spolupráci s Bonnardem) dalo vzniknout takzvanému syntetizmu, stylu pro Gauguina tak typickému - tedy plochy ostrých, nemíchaných barev oddělené konturou. Z filmu se o skutečném Gauguinovi dozvíte máloco, i jeho bytí na Tahiti, posléze na Markézách, tu splývá v jedno místo a celé je to takové uhlazenější než asi skutečnost byla. Gauguin vedl rozsáhlou korespendenci (vyšla i v Čechách), ze které lze čerpat informace. Jinak musím doporučit knihu od Henriho Perruchota, ve které se o tomto malíři dozvíte víc, a mnohem celistvěji. (08.06.2006)

HUDBA: FRANK STRANGIO; Slibných 15min. začátku se pod špatným režijním vedení topí v oceánu nevyváženosti a plytkosti. Na palubě chybí dobrý kapitán v podobě režiséra a dramaturga, který by tento koráb dovedl bezpečně do přístavu divákovy duše. Naštěstí je zde slušný výkon Kiefera Sutherlanda a skutečný příběh Paula Gauguina. (07.06.2006)

Většina herců si jednou dvakrát v životě zkusí uměleckou roli nějakého velikána a snaží se tak na sebe upoutat pozornost Akademie nebo Zlatých Glóbů. Kiefer Sutherland šel po stopách Paula Gauguina a stal se velkým umělcem. Bohužel jeho život nebyl tak poutavý jak by jsme si přáli, ale jeho velký propadák ve své době byl jen předzvěstí známé poučky, že umělcovo dílo je doceněno až po jeho smrti. (26.07.2006)