Jak sladký byl můj Francouz

Hodně kazil můj dojem z filmu simultánní dabing. Proč tam radši nedali titulky? Ovšem na počátek 70. let to byl i bez toho šíleného dabingu docela amatérsky natočený film. Jedna hvězdička je za ochotu a odvahu indiánů udělat ze sebe idioty a jedna za politickou nekorektnost. A ta poslední za odvahu producentů jít do takového projektu. (18.11.2008)

Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje! (05.05.2021)

Byl chutný, ten můj Francouz (Como era gostoso o meu Frances) aka How Tasty Was My Little Frenchman*** (Brazílie 1971)*** Scénář a režie: Nelson Pereira dos Santos*** Kamera: Dib Lufti*** Hudba: Guilherme Magalhães Vaz, José Rodrix*** Střih: Carlos Alberto Camuyrano*** Hrají: Gabriel Araújo, Gabriel Archanjo (Mbiratata), Ana Batista, João Amaro Batista, Arduíno Colassanti (Francouz), Manfredo Colassanti (obchodník), Hélio Fernando, Eduardo Imbassahy Filho*** Jazyk: Portugalština/jazyk Tupi/Francouzština*** 84 min*** Konec 16. století. Francouzský námořník považovaný za Portugalce je zajat indiány a je mu oznámeno, že bude sněden. Před tím ho ale čeká osm idylických měsíců v ráji. Pokouší se uprchnout, ale nakonec skončí tak, jak mu bylo řečeno. Syrové filmařské postupy a prokládání příběhu citáty dodává filmu až dokumentární ráz. (23.01.2008)

16. století – muži je v zajetí kmene Tupinamba darováno osm měsíců života, manželka i vlastní chýše. Podaří se mu vyhnout kanibalskému obřadu? Vykoupí se tím, že domorodce naučí vyrábět střelný prach? Přidá se na jeho stranu nově nabytá manželka? Příběh, který skrze kanibalský motiv místy nabývá černohumorných odstínů, režíroval „otec nového brazilského filmu“ Nelson Pereira Dos Santos. Film je prokládán transkripcemi dobových zápisků cestovatelů, dobyvatelů a misionářů. (16.08.2005)

Stát se otrokem indiánů s vyhlídkou na to být sněden není žádná výhra. A přeci zajatý Francouz jen neúpí, nýbrž si také užívá. Dostane manželku, s níž tráví idylické chvíle o samotě, procházkami, laškováním, ve vodě (skoro jako v Modré laguně) a při tom myslí na útěk. A když se mu naskytne možnost vyloupit hrob, odstranit soka a ukrýt poklad, aby jej při nejbližší příležitosti vyzvednul, zdá se, že jeho štěstí už nic nezabrání. Jenže co na to náčelník, jehož je otrokem? Z části dokument o indiánech, jejich práci i zábavě, nechybí ani válečný střet s jiným kmenem. A v momentě, kdy se i Francouz zbaví oděvu, nikoho oblečeného už neuvidíte. Ale je to jako sledovat dokument ze života naturistů. Jen jsem měl pocit, že skutečných indiánů ve filmu zas tolik nebylo... K původním třem * přidávám po drahných letech ještě jednu za prales a scény ze života domorodců. Jen z té jejich hudby mi chvílemi pískalo v uších. (02.05.2022)