Yuke yuke nidome no shojo

V budovaní klaustrofobickej, priam až hypnotickej atmosféry bizardností na úrovni halucinogénneho tripu s omamným, sláčikovým hudobným podmazom vás tento extrémne nihilistický, pinku eiga film spoľahlivo pohltí. Aj keď paradoxne vo svojej krátkej stopáži pre mňa mierne naťahovaný, vzhľadom na dobu vzniku film vyznieva práve ako silne mrazivé opozitum k Západu a jeho "dobe kvetín". Ostatne k tomu ho viaže aj v samotnom závere zaradenie dobových fotografií z hroznej udalosti v noci z 8. na 9. augusta 1969... . (14.09.2005)

Kôji Wakamatsu je jedním z průkopníků raného Pinku eiga a jeho filmy se dodnes těší velké popularitě. K natočení tohoto filmu se nechal inspirovat brutální smrtí Sharon Tate (jejíž fotografie se tu i objeví) a jejími vrahy. Přestože se tento kousek nese především dosti dramatickém duchu a nahota tu nehraje tak podstatnou roli, přestože je všudypřítomná, ve své druhé polovině se změní v ryzí exploitation. Krev bude stříkat opravdu všude, mrtvých se zde objeví taky dost a je jen velká škoda, že se vše odbylo pouze na řezničinu kuchařským nožem. Na tehdejší dobu celkem slušná práce, která ještě více okořenila již tak až „depresivní“ atmosféru. To samé se však dá říci i o jakési formě sondy do lidské duše (rozhovorů mezi Poppo a Tsukiem). Navíc se mi líbilo, že byl téměř celý film natočený černobíle. Dodalo to tomu ještě určité kouzlo okamžiku a hlavně celá umělecká stránka filmu byla skvostná. 70% (24.12.2019)

Exploiter konce 60. let s uměleckými ambicemi? Možná ... Každopádně opakované znásilňování, všudypřítomná nahota, do toho krvavé vraždění a totálně "mimo" dialogy až na nějakém dadaistickém stupni dělají z tohoto násilného flicku přece jen trochu víc, než jsou běžné exploitery ... Je to zajímavé, hodně japonské ... rozpracovaná problematika, možná? Ale čeho? Násilí, sex, vražda, sebevražda (v Japonsku velmi žhavé historické téma) ?? A nebo pouze rafinovaný trik vypovídající o problematice dospívání mládeže na pozadí násilného filmového masakru? Těžko říct ... ale zajímavé je to hodně. I když trochu umělé. Močení do obličeje a do úst v roce 1969??!! Nevídané ... :-) (09.04.2011)

Zajímavě pojatý snímek, téměř celý se odehrávající na střeše;). První polovina je velmi dynamická a partie s divákem je skvěle rozehrána, posléze však síla poněkud vyšumí a film dospěje k očekávatelnému konci. Přesto jde o silnou a zdařilou dobovou výpověď, předznamenávající nastupující 70. léta. Inspirace skutečnou událostí slouží režisérovi k hloubkové psychologické sondě, neotřelým způsobem pojaté a divákovi podávané až jakoby podprahově. A děti...nečichejte tu barvu;) (27.01.2009)

Dokonalá ilustrace vztahů mezi normálním a šíleným, ambivalentnost mezi pozitivním a negativním chápáním aktů, jako je znásilnění či zabití je neuvěřitelně zneklidňující. Jako většina Wakamacuových filmů. Jestliže například ve Violated Angels dosahuje podobných účinků Godardovským využitím nesouhry obrazu a zvuku (úsměvy versus noisové skřípění...), zde sice též trochu obdobně používá bezstarostnou jazzovou hudbu u násilných scén, ale přenáší se to i do jiných rovin: snad nejvíce zneklidňující je předposlední scéna, kdy se obě hlavní postavy poprvé jakoby bezstarostně smějí (do té doby se chovaly naprosto tragicky, smrt jim dýchala na záda), ovšem jejich radost rozhodně neprýští z toho, že by se myšlenek na smrt či o smrti a zabíjení vzdali... (22.04.2008)