Dveře dokořán

Civilní. Příliš civilní a obyčejné. Anthony Minghella jako jeden z mých oblíbených režisérů si vybral film s tématem, které mě neuspokojilo a ani herecké obsazení nebylo schopné osladit mi tuto hořkou kávu do přijatelné chuti. Jude Law nastavuje svůj obličej a nějak mu nedošlo, že to začíná nestačit, vedle něj R. W. Penn, která už ani nemá co nastavovat. Jediná moje favoritka uspěla a tou je Juliette Binoche, protože tahle roztomilá a velmi sympatický herečka nedokáže nepodat nadprůměrný výkon i na minimálním prostoru. Postavy jsou příjemné vykreslené, ale nevěřím jim tolik jak bych měl. Bohužel v důsledku obyčejnosti příběhu mi přijde konec naprosto beztvarý a nezajímavý. Příště trochu více osobitého pohledu na nějaké pořádné téma a ne znovu lidské příběhy, které jsou pro diváka spíše nudné a nezajímavé než velké nosné sloupy skvělého filmu. Anthony vrať se k romanci většího kalibru! (06.09.2007)

To, co z počátku vypadalo, že to bude nějakej akční film o vykrádání kanceláří pomocí freerunningu, se postupně změnilo v nějakou podivnou love story. Týpek se zamiluje do nějaký starý škatule, jejíž syn mu vykrad kancelář. Tato dějová linie mě teda vůbec nebrala. Občas to vypadalo, že se zase začne něco dít, ale v podstatě to až do konce bylo takový o ničem. No a konec byl taky dost divnej. Pozitivem byla atmosféra a celkem dobrá hudba, ale 3 hvězdičky jsou možná až moc... (25.05.2008)

Ó, jaké příjemné překvapení, když zjistíte, že v na prvním pohled obyčejném snímku se skrývá přesně to, co máte na filmech nejradši. Jen málokde můžeme nalézt tak přirozené a lidské charaktery s tak propracovaným psychologickým pozadím jako tady. Je úžasné sledovat, jak si lidé v tomto filmu počínají, jak uvažují a také jak se mimoslovně vyjadřují (perfektní herecké výkony). Co mě na Breaking and Entering fascinuje, že ona práce s charaktery a s jejich psychologií zde není vyloženě v popředí - Breaking and Entering není žádná artová psycho-masturbačka. V popředí je příběh "o něčem jiném" a tudíž stejně jako v reálném světě musíme podstatu lidského prožívání dolovat, i v tomto filmu je třeba, aby byl divák vnímavý. A právě dovednost empatie film odměňuje prvotřídním zážitkem. 9/10 (29.03.2015)

Minghella to s herci vždycky uměl bravurně, stejně jako x situačních scén, ve kterých si říkáte, že se vám v životě přesně ta či ona už stala a reagovali jste úplně stejně. Breaking and Entering má především připomenout sílu dlouhodobého vztahu, opravdového partnerství, soužití a řešení více či méně triviálních problému, které člověka provázejí každý den. Důraz na hlavní hodnoty je tu jasně patrný, přičemž alternativní odklony jsou spíše jen jako opepření příběhu (zloději, prostitutka apod.). Inteligentní, dialogově silné a herecky brilantní. Chybí snad jen velkorysá výprava a čarokrásná hudba, na kterou jsme byli u mistra zvyklí. Holt industriální Londýn je trochu jiný šálek čaje. (20.02.2014)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)