Dveře dokořán

90% | Nenudil sem se ani na chvilku a příběh mě do sebe náramně vtáhnul. Jak už bývá u Minghelly zvykem, tempo příběhu je precizně dávkované a herecké výkony jsou maximální. Jude Law nepoleví ani na moment, Juliette Binoche zase úchvátí naučeným východo-everopským akcentem (samozřejmě ani vedlejší aktéři nejsou špatní, viz. Penn, Freeman ...). Tohle se mi moc libilo, musím říct že už se mi nějakou chvíli nestalo, abych si za celý film ani jednou z nudy nezývnul a čekal až děj zase popojede. Doporučuju. (22.02.2008)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)

Hezký příběh s hezkými lidmi, řešení složitých životních situací jsou tu však zabalená do pohádkových pláštíků. Podvědomě cítíte, že problémy všech zúčastněných jsou vážné a zaryté hluboko pod povrch, a přesto nám tvůrci naservírovali něco jako happyend, čímž vlastně sami shodili závažnost situace na všech frontách. Nic z toho mi ovšem nemůže vzít ten zvláštní a hezký pocit někde kolem srdíčka, který jsem po celou dobu měla. Tolik touhy, bolesti, vášně a lásky pohromadě.. Nádhera. (17.04.2008)

Anthony Minghella filmovému světu chybí. Dveře dokořán se zprvu tváří jako další Na dotek, ale v průběhu se mění do více sociálně dramatického pojetí. Podivnost mezivztahového chování je ale u hlavních hrdinů podobná, obzvlášť pak v samotném porovnání Jude Law vs. Jude Law. Právě to podivné chování, které však z hlediska motivace postav funguje bezchybně, dělá z filmu zajímavý zážitek a z Juda Lawa herce, na kterého se prostě pokaždé rád dívám. 7/10 (16.07.2016)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)