Režie:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrají:
Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda, Marie Čermínová (a.z.), Jindřich Štyrský (a.z.), Jindřich Heisler (a.z.)VOD (1)
Obsahy(1)
Jan Němec ve svém uměleckém eseji s podtitulem „Střepiny snů, ticho a tma“, natočeném podle původního námětu Terezy Brdečkové, sklání poklonu Marii Čermínové neboli Toyen (1902–1980), jedné z největších osobností českého i světového surrealismu. V barvité, poetické koláži se do popředí dostává její vztah s básníkem Jindřichem Heislerem (1914–1953), se kterým se oba kvůli svému židovskému původu museli v průběhu nacistické okupace v Praze skrývat před gestapem a nuceným transportem do koncentračního tábora. Jejich osudy poznamenal jak nacismus, tak komunismus a po válce spolu odešli do Paříže, kde nalezli nový domov… Režisér si nekladl za cíl encyklopedicky zpracovat život obou aktérů a odmítl následovat cestu klasického filmového portrétu. Historická fakta převedl do podoby svébytné audiovizuální básně s vlastním světem – světem nadreálna, surrealismu. Svůj formální experiment postavil na svobodném řetězení uměleckých asociací, v němž vedle svých záběrů využíval mimo jiné i dobové, archivní filmové materiály, deníkové zápisy i samotné malby a fotografie Toyen. Výrazné autorské dílo Jana Němce obdrželo nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší výtvarný počin. (Česká televize)
(více)Recenze (40)
Jaj, pane Němec... Natočit čistý experiment, bez děje, příběhu a všeho, co film má, je sakra těžký úkol hodný těch nejsilnějších. Opravdu. Navíc by mě zajímalo, který filmový znalec na ČSFD k tomu přiřadil žánr - tohle je drama fakt stěží, tohle je experimentální film, opakuji, EXPERIMENTÁLNÍ. A když tak ještě životopisný, když doléháte k upřesnění. Ale co, kdybych si takhle měl stěžovat u každého filmu, tak by se tomu věnovala spousty komentářů k filmům. K filmu - Jak jsem psal, je v tom snaha natočit čistý experiment. Noční hovory s matkou se snaží držet nějaké myšlenky, ačkoli se jí ve finále nedrží a strašně odbočuje úplně mimo. Jako jo, něco je fakt vyvedené, povedené a zajímavé, ale prosím, s tím záběrem na kanály a plyn to snad nemyslel Němec vážně... Chápu myšlenku, ale tohle je prostě nechtěně směšné. Já u toho dostal asi pětiminutový záchvat smíchu a podobná situace se opakovala, když tam byl sestřih výpisků z nějakých knih a v každém výpisku je slovo "žid". Opět, chápu myšlenku, ale to její provedení je prostě směšné, nezlobte se na mě... Navíc je ke konci filmu vidět, že to Němec nezvládá a že to na hodinu utáhne stěží. I když, je to pořád srozumitelnější, než experimentální úlety Petra Marka. Ve finále to, bohužel, zachraňuje ten fakt, že je to nechtěně směšné a jen díky tomu to asi je na 3*. Ono i jako experiment by to asi bylo na 3*, ale dost tohohle filozofování. Podruhé to už vidět nemusím (ačkoli, kvůli tomu nepovedenému možná, už jsem se dlouho takhle nezasmál), za pokus vám to stojí jedině, když máte rádi nebo snesete experimenty. Jinak ruce, nohy a vše ostatní pryč. Ještě se musím zmínit o nekonečné pasáží o kvetoucích uších (Uši kvetly. Uši kvetly. Uši kvetly.), která je prostě moc dlouhá. Jinak, Němec tu má opět ty své typické znaky, jako jeho alter ego v černém klobouku a černém saku nebo taky nějakou dlouhou nesnesitelnou část. ()
Oceňuji Němcovu touhu experimentovat, ale nemůžu si pomoct, Toyen mi příliš nesedl. Filmu uškodil viditelně malý rozpočet, kdy snímek působí spíše jako levný dokument České televize - záběry na kočičí hlavy jsou alespoň pro mě natolik obyčejné, tedy postrádající kýžený ozvláštňující efekt, že mi to k surrealistickému pocitu nijak nepomohlo, spíše mě to od snímku odcizilo, stejně tak 'dramaticky' klikaté záběry v ateliéru. Co se týče surrealismu u Jana Němce, je s čím srovnávat - co třeba povídkoví Mučedníci lásky z 60. let, výtvarně bravurně zpracované grotesky? Ve srovnání s nimi o 40 let mladší Toyen bohužel prohrává. Jako "originální umělecké dílo" bez škatulky podprůměrné, jako experimentální dokument průměr - na ČT2 bych si to představit dokázal. (Dílo a život Toyen jsem před zhlédnutím znal pouze okrajově, ale to by u správného filmu nemělo být překážkou pro plné prožití.) ()
Film, ke kterému mi schází klíč. O životě a umění Toyen, Heislera a Štýrského totiž nevím naprosto nic. A po skončení filmu to zůstane prakticky nezměněno. Nechápu proč Němec použil místo hudby ruchy, které nemají žádnou souvislost s obrazem, proč používá přehnanou intonaci a neustálé opakování komentářů. Nechápu nic. Navzdory počtu hvězdiček je film jakýkoliv, jen ne průměrný. ()
Jeden z mála (minima) českých filmů poslední doby (velmi dlouhé období), které jsem chtěl vidět. A viděl jsem film, který mě příliš nepřekvapil; obrazy a kresby Toyen se mi vždycky líbily, podobně mám prohlédnutého i Němce, zvuková stopa mě příjemně překvapila, kolážový charakter mi sedl, Stivínová ani Bludař neškodili; snad bych jen omezil pohledy na dlažbu a zdi ve prospěch Toyeniných obrazů - jako jsou třeba: Samota (1927), Fjordy (1928), V parku, Šero (1929) atp., mám je raději, než její nekompromisně surrealistické nebo pornografické věci. ()
Po velmi vydatné večeři vyrazit na Toyen není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Pod vlivem mnoha událostí, zážitků, myšlenek a pocitů jsem během hodinové stopáže nebyl schopen se správně koncentrovat a náležitě tento umělecký snímek vnímat. Naštěstí se nedá hovořit o nějakém ději, spíše jen o pásmu obrazů, básní a myšlenek. Jan Němec je jeden z nejzvláštnějších režisérů. ()
Reklama