Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Noroît (severozápadní vítr) s podtitulem une vengeance (pomsta) je zamýšlenou třetí částí (ze dvou natočených dílů) tetralogie "Scény z paralelního života". Děj je parafrází alžbětínského dramatu Thomase Middletona Tragédie mstitele. Vládkyně pirátů Giulie (Bernadette Lafont) obdařená magickou mocí je terčem msty podobné vůdkyně druhé skupiny, která si říká Morag (Geraldine Chaplin). Film zachycuje peripetie vztahu a nenávisti obou silných žen, život na pirátském hradě a jednotlivé kroky Morag vedoucí k pomstě. Jacques Rivette zde experimentoval s improvizačním herectvím, živou hudbou v rámci záběru, členěním do kapitol s více podčástmi a se snímáním na více druhů filmového materiálu. (garmon)

(více)

Recenze (3)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Stylizovaný Middleton - dlouhovlasé pirátky v parádních róbách, tedy žádná páska přes oko, žádná berla Dlouhého Johna Silvera. Pirátský hrad, tedy žádná jamajská špeluňka nebo chatrčka. Hudba 20. století, tedy žádné divoké tance a pranice. Obnažování filmu až na úroveň divadla nepovažuji za správnou kinematografickou cestu, i když to Rivette dělá se značnou dovedností. Místy však jeho póza - bohužel - klesá až na úroveň kostýmní estrády. Pozn: Pokud mi Dionysos řekne, zda anglické dialogy jsou přesně citovány z Middletona, povím mu, co znamenají ta čísla. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Tradiční Rivettovské zaujetí divadlem je zde velmi znatelné a u tohoto filmu jsou divadelní elementy dokonce hodnotnější, než ty filmové. Samotný příběh je co do obsahu i stylu vyprávění dosti nudný, v podstatě definovatelný jako popis intrik a pomsty na dvoře jedné "velmoženy". Nijak zajímavý skrytý souboj dvou žen (navíc točený v ahistorických low-cost artových kulisách) je naštěstí doplněn o interakci divadelního umění, které jsou nejsilnější v momentech, kdy jsou relativně vyvázány ze samotného děje a účel nacházejí samy v sobě - např. pohybové scény, nácviky divadelního představení, patetické přednesy originálního tudorovského textu atp. Film je také rozdělen po vzoru dramat na pět dějství, a navíc na množství zvláštně slučovaných kapitol (např. první dějství: I/ 1; pak následuje I/ 2,3 - I/ 4; poté I/ 5,6,7,8,9 x druhé dějství: II/ 1,2 - II/ 3,4,5). Systém jsem nepochopil, ale alespoň bylo o čem přemýšlet, když myšlenkovou aktivitu nevyvolal děj. I když to přesně nevychází tak mi připadalo, že počet čísel za lomítkem značí počet postav, které se v danou scénu (alespoň po jistý převládající čas) objeví na plátně a nominální hodnota čísel jen jejich pořadí v aktuálním dějství. Ale nejspíš je to nesmysl, kdyby někdo znal odpověď, nechť mi prosím napíše, děkuji. ()

Reklama

garmon 

všechny recenze uživatele

Tady se Rivette stylizuje do formy alžbětinského dramatu z doby raného středověku. Co se kostýmů týče, leží ale tahle adaptace plně v době výpravy našeho Pane, vy jste vdova! Tenhle divoký mix je doplněný o výrazně stylizované herectví – zejména ve scénách, kde dnes v amerických filmech teče krev a stříká mozek. V Noroît je dost vražd, ale probíhají v nejlepším případě jako výrazový tanec, v horším jako jeho legrační nápodoba. Do toho si připočtěte skupinu historického šermu a živou improvizovanou hudbu (hudebníci se vždycky tváří hrozně kamenně). Všudypřítomný patos filmu moc neprospívá; člověk si musí odepřít spoustu věcí, aby se do toho vůbec dostal - jde jen a jen o zápas dvou silných ženských, stejně jako v Duelle, ale tady nějak chybí důvod - je jen ve slovech. Kamera krásná, ale Lubtchanskyho dvakrát viděti a vše už věděti. Závěr má díky prostřihům snímání ve filtrech a černobílé kameře punc opravdového silného filmu. Lafont mě bavila čím dál víc a Chaplinová je na černobíle zrnitém materiálu fascinující. Vidět totéž bylo ale už v Duellu. Bylo by zajímavé, co by udělal Rivette s dalšími dvěma díly zamýšlené tetralogie. Podle mě by ve třetím nechal vyhrát jednu babu a ve čtvrtém druhou. Koncept. Natočit čtyři různé filmy o tomtéž s "různými" řešeními. Evokovalo mi to celé Jancsóa, když byl zrovna trochu z formy (La Tecnica e il rito, Égi bárány) – ty dlouhé záběry, velká gesta, kostrbaté přebíhání sem a tam a melodramatické pohledy oko v oko. Taky mi to evokovalo moji pratetu přes koleno, která nosila úplně stejné kostýmky jako Lafont – fakt mazec ta doba. ()

Galerie (12)

Reklama

Reklama