Čas, který zbývá

Pokus zachytit metrosexuála naší doby v jeho standardní životní situaci a vzápětí konfrontovat stálost a odolnost těchto hodnot v mezní situaci vcelku přesně odráží rozporuplnost a slabost moderního "kasínového" individualismu. Nejpodivnějším rysem umírajícího mladého muže vedle narcistní reakce, s níž reaguje na zdrcující lékařovu diagnózu, je vztah k rodině a k sestře, jehož rozpolcenost smrtelná nemoc ještě posiluje namísto toho, co by působila jako podnět k stmelení a semknutí, jak by se dalo nejspíše čekat. Nemocný všechny - včetně svého posledního milence - miluje, ale tváří v tvář existenciální situaci ztrácí dospělost; bojuje o ni; a konečně ji značně rozporuplným způsobem nachází. Přeryvy a diskontinuity, jimiž mužova sebereflexe prochází, se jen nakrátko zmírňují během návštěvy u babičky. Smíření v závěru filmu (nádherná kamera labužnicky vychutnávající hasnoucí paletu barevných odstínů při západu slunce) jakoby dotvrzovalo možný výchozí umělcův záměr: zobrazit neurčitost a rozervanost lidské existence naší doby, která v mnoha ohledech přerůstá stavy, jež znala Máchova a Nerudova doba. (30.05.2010)

Silné psychologické drama, které dává zapomenout na to, jak s podobnou výchozí situací pracuje většina filmů. Tam by dotyčný vyzkoušel všechny myslitelné možnosti léčby, okamžitě by se začal usmiřovat s okolím a uspořádal by si své osobní i pracovní záležitosti. Ve skutečnosti je člověk tvor poněkud komplikovanější a chvíli mu trvá, než takovou informaci přijme. Jen těch homoerotických scén tam bylo zbytečně moc (70%). (14.07.2006)

Tento film mohl působit strašně dojemně a smutně...ale nepůsobil. Spíš chladně a odměřeně, protože s hlavní postavou a jejím údělem jsem se nestotožnil. Divák nebyl svědkem proměny hl. postavy, protože ta se o své nemoci dozví hned na začátku filmu. Divák tedy neměl možnost si charakterové rysy hl. postavy osahat a tím pádem chování v některých situací si nemůže přesně vyložit. Není totiž jasné zda koná pod tíhou okolností, nebo byl takový vždy. Navíc některé scény jako trojka se sterilním chlapem a jeho manželkou + např. scény v gay baru mi ve filmu neseděly. Ozon tím sice šokuje, ale NAPROSTO lacině a hlavně zbytečně, protože se odklání od psychologie postavy a tím kazí celý film. Snímek na mne místy působil stejně špatně jako Invaze barbarů, ale naštěstí jen občas. Taková sračka jako Invaze barbarů to není - omluvte můj slovník. (09.06.2006)

Film jsem zhlédl a jsem na rozpacích. Opravdu jsem se velmi těšil až uvidím tento (podle řečí) silný snímek. Avšak nevím jestli je chyba na mé straně, ale já jsem z tohoto snímku necítil nic tak silného či působivého, jak jsem prapůvodně čekal. Samozřejmě námět je už na první pohled chytlavý, ale nějak zvlášť zde není zachycen. Myslel jsem, že to bude úvahové, ale já jsem si teda moc nezauvažoval. Herecké obsazení je vesměs dobré, obzvláště Jeanne Moreau. Hudba se ke scénám skvěle hodila a občas tam byly takové jenom ty kamerové momenty, které se do filmů tohoto typu hodí. Jen říkám, že je škoda toho množství nevyužitého potenciálu a taky mě trochu nakrkl ten nečekaný konec, ale možná po čase tomu přijdu na chuť. 65%. (24.04.2010)

Věčné téma a Ozon ho zvládl na jedničku. Ale nemohu dát víc hvězdiček, protože jde jen o cvičení, o skicu. Stejně tak si malíř udržuje formu a cvičí si ruku studiemi, stejně tak spisovatel neustále vytváří v hlavě nové a nové příběhy, stejně tak si hudebník hraje s notami. Není tu nic nezapomenutelného, nic, pro co by se divák chtěl k fimu vrátit. (28.10.2010)