Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Houslařský mistr Johan (V. Dlouhý) zůstává po narození vytouženého synka na jeho výchovu sám. Pomáhá mu sousedova žena, které se v tom čase narodilo děvčátko. Tadeáš (L. Hampl) a Alžbětka (M. Borová) vyrůstají spolu a mistr je učí hrát na housle a violu. Největším přáním starého otce je, aby se syn stal houslistou. S pomocí kouzel tajemného Ducha dřeva (V. Svoboda) postaví mistrovský nástroj a ten synovi v den dvacátých narozenin vloží do rukou. V tu chvíli změní jeho osud. Sotva se Tadeáš smyčcem dotkne strun, housle se rozeznějí čarokrásnou hrou. Zapomenuty jsou společné sny s Alžbětkou, Tadeášovi se otevírá dosud nepoznaný svět. Očarované housle mají však své tajemství… (Česká televize)

(více)

Recenze (20)

Jezinka.Jezinka 

všechny recenze uživatele

Někde se děti musí dozvědět, že kouzla nepomáhají, na nástroj se nenaučíte hrát jinak, než že budete cvičit, cvičit, cvičit. A kdo cvičit nebude, přivede rodiče do hrobu. Taky se doví něco o tom, jak se staví housle (a violy), jaký je mezi těmi nástroji rozdíl a jako bonus to, že děti se nerodí nutně po svatbě. ()

hanikrivi 

všechny recenze uživatele

Bohužel - mě to silně připomnělo pohádku Husličky z javora z r.2000, ovšem na motivy slovenské balady. Tam se to obejde i bez porodů (zato naznačují sebevraždu). Tady jsou dvě linky (zámek, chalupa) dost nevyvážené. Náprava se děje nějak zázrakem, a chudák starý otec ani nedostal šanci. Rozprávka pracuje s psychologií houslaře, chutí něco dokázat, zbohatnout, proslavit se - a tvrdé procitnutí, že bez lásky to nic není. Česká pohádka nabízí "fracka", který zřejmě umí jen ohrnovat nos a svést děvče. Také k čemu bylo to celé muzicírování a stavění houslí, když se pak živil povoznictvím? Na co tedy dar Ducha dřeva? Z mého pohledu to bylo dobré jen na to, aby se otec na syna nevykašlal a vychoval ho. A aby měli autoři co točit. ()

Reklama

hermiona 

všechny recenze uživatele

Ne úplně tradiční pohádka, ne úplně pro děti. Ani dospělé asi nějak moc neosloví. Zvláště, když někdo nemá rád smyčce. Jako dítě jsem je taky nevěděla ocenit, ale tahle pohádka je o spoustu let mladší. Já se do hudebky přihlásila dobrovolně, chodila jsem tam bez donucení rodičů, poctivě cvičila denně dlouhé hodiny (ne na housle) několik let a naučila se poslouchat všechny nástroje. Dnes smyčce miluju, a když v neděli po obědě lehnu na gauč, zavřu oči, klidně si jednou začas tuhle pohádku poslechnu. Díky obvykle dokonalému Vladimírovi Dlouhému taky jedním okem shlédnu. Kdo si myslí, že děti se předtím rodily nejdřív 9 měsíců po svatbě, toho nejspíš přinesl čáp. Jak už pravil malý Vašík ve Velrybě: "Víš, jak se narodí dítě?" Přece po svatbě. "Ale jdi ty. To stačí, když se dva mají rádi." Na pohádku docela stačí kouzelné housle a duch stromu. A taky ponaučení, že se nevyplácí nutit děti do něčeho, co by udělalo radost rodičům, když to netěší je samotné. ()

Ezis 

všechny recenze uživatele

Pohádka, ze které mám takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu je hodně zajímavá, nezvyklá - mírně tragická pohádka, ale poučná, trochu ve stylu K.J.Erbena. Je v ní pěkná smyčcová komorní hudba i krásné kostýmy a interiéry (důsledně dodržovaný empír, pastva pro oči). Vladimír Dlouhý a Martin Stropnický tradičně excelují, padají skvělé hlášky o "tetičce Antoinettě". Na druhou stranu je hodně nejednotná - jednak není jasné, zda je pro děti nebo pro dospělé, jak už tady napsal D28. Mimo jiné kvůli tomu množství porodů, naznačenému sexu a nemanželskému dítěti - to je podle mě na pohádku trochu moc. A také scény z chalupy vypadají jako z vesnické tragédie, zatímco scény na zámku jako by lehkostí a vtipností z oka vypadly studiovým pohádkám režiséra Hanuše. To by se dalo pochopit, koneckonců hraběcí rodině, která momentálně nemá větší starosti, se určitě žije lehčeji než chudým vesničanům. Ale když dojde na osudové protnutí těchto dvou světů, je nějaké nedotažené, což ještě akcentuje herecká topornost představitele hlavního hrdiny. Dějová linie je propracovaná, ucelená, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že příběh šel vyprávět lépe. Výsledek: pohádka, která mě zaujala a nelituju toho, že jsem ji viděla, ale moc se nemám k tomu ji někomu doporučit. ()

flanker.27 

všechny recenze uživatele

"každý rád a rychle uvěří ve vlastní genialitu." Vážný a smutný příběh s několika životními moudry a osvícenským pohledem na šlechtu (tetičku Antoinettu zkrátili o hlavu). Pohádkovost zde nevychází z předpokladu, že dítě je blbé či pitomé, ale z toho, že chytré dítě pochopí, že k úspěchu je třeba více píle a odříkání než kouzel. A rovněž chytré dítě chápe, že mu nebyly dva, když se narodilo. ()

Galerie (6)

Reklama

Reklama