Vratné lahve

Málokterý film ve mně zanechá něco, k čemu se v myšlenkách vracím cestou z kina, večer i druhý den - Vratné lahve ano. Jsou filmem spíše Zdeňka než Jana, ale s tím nemám problém. Jsou osobnější a pod povrchem smutnější než Kolja nebo Obecná škola (nic proti!), jsou upřímné a nenalhávají nám, že každý konec je šťastný. A vedle toho pořád skvěle baví. Jan navíc dokázal, že pod jeho vedením dokáže i Jiří Macháček vyplout ze série karikatur a zahrát přirozeně sympatickou postavu. Do kina na Lahve zajdu aspoň ještě jednou. P.S. I napodruhé jsou Lahve skvělá zábava a vedle Obecné školy asi můj nejoblíbenější Janův film. (01.05.2007)

"No, ono je to daleko jednodušší, Helenko. On přesluhoval ve škole, protože mohl ve sborovně tokat s užvaněnou Ptáčkovou v přiléhavém svetříčku. A já jsem s ní učila, takže vím, co je to za krávu." Aneb poslední velký film značky Svěrák-Svěrák. Protože to, co mělo přijít v další dekádě, to už jsou jen vícečetné epilogy. (04.01.2017)

„Vratné láhve“ přinášejí milou a vřelou člověčinu na téma věčně neposedné mužské srdce, kterému už jaksi zbytek těla nestačí sekundovat. Nabízejí zábavný, výtečně napsaný a poutavě podaný sled historek, z nichž jen málo působí za vlasy přitaženě. Staří v podání Zdeňka Svěráka dýchá moudrostí a radostnou dětinskostí více než zapšklostí či povzneseným moralizováním. Především díky němu po delší době běží na plátnech kin český film s hlavou, patou a poezií. „Vratné láhve“ nepatří na vrchol synovsko-otcovské manufaktury, přesto jim ze srdce děkuji za hřejivý pocit, který jsem si z kina odnášel. (17.03.2007)

Nejlepším filmem autorsko-rodinného tandemu pánů Svěráků pro mě zůstává Obecná Škola, ale je možné, že s přibývajícími léty se to změní...za hodně, hodně let;) Tak jak to jen na prahu skutečné dospělosti mohu posoudit, mám za to, že Zdeněk Svěrák skvěle vykreslil jisté období života nejednoho muže stříbrných skrání, řídnoucího vlasu a ne zcela dokonale fungující prostaty, a učinil tak se sobě vlastním vtipem, laskavým humorem, a především s lidským přístupem a pochopením - jde vlastně o takovou Amélii z Montmartru pro šedesátníky:) Každopádně tento kousek můžete s klidem doporučit dál. 80% (28.10.2008)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)