Režie:
Jan SvěrákScénář:
Zdeněk SvěrákKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Tatiana Dyková, Jiří Macháček, Pavel Landovský, Jan Budař, Nela Boudová, Miroslav Táborský, Věra Tichánková, Jana Plodková (více)Obsahy(1)
Bývalý učitel Josef Tkaloun se rozhodl definitivně opustit žáky, ale rozhodně se nehodlá smířit s pozicí důchodce, trávícího čas na lavičce v parku. Je plný energie, nápadů i chlapských tužeb a nemíní zestárnout v nečinnosti. Navzdory nesouhlasu manželky Elišky, která se sarkastickým nadhledem komentuje všechny jeho aktivity, přijímá brigádnické místo ve výkupu lahví menšího supermarketu. Malý prostor, kde se potkávají lahve s lahvemi a lidé s lidmi, je svébytným mikrosvětem, plným tragikomických osudů. Tkaloun dokáže být nejen jejich pozorovatelem, i když v jeho režii dostávají situace občas poněkud groteskní obrysy. (TV Nova)
(více)Videa (1)
Recenze (1 114)
Film který ve vás vyroste jako strom. Při zhlédnutí si vzpomenete na své rodiče a velmi pravděpodobně si představíte jaké to bude, až poprvé zažijete všechny tyhle věci. První dítě, první vnouče, první důchod, první pohřeb kamaráda. Zdeněk Svěrak všechny tyhle pocity věrně reprodukuje a pevně svírá otěže filmu. Jako by Svěrák junior ani nebyl na place. Jeho ruku za kamerou vnímáte snad jen díky kvalitnímu řemeslu a pečlivému vedení herců (i ten Macháček odhodil škatulky a "ty vole", je fakt dobrej :). Zřejmě bych nesrovnával se staršími "srdcovými svěráky" (ať už otcovými nebo synovými), na to mi příliš vadily některé detaily (snové scény ve vlaku, občasná ztráta směru a samozřejmě kultovní kolo) a celkové vyznění. Ale možná to byl záměr... narozdíl od Obecné školy nebo Kolji, kteří z vás dojí emoce na počkání, potřebují Vratné láhve trochu času a odstupu. U někoho to budou dny nebo týdny, u jiného měsíce či roky. (70%) ()
S odstupem času se nemůžu zbavit pocitu, že ten film vznikl tak trochu pro klid v rodině a že jej právě dominance Zdeňka Svěráka sráží. I tak ale vynikající záminka k obnovení důvěry v český film díky herecké přirozenosti, lehkonohému řemeslu a vtipu, který kamufluje spíš depresivní životní moudra. 70% a škoda kola. ()
Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. ()
Jednoznačně nejslabší scénář Zdeňka Svěráka, jehož nejhorší postavou je právě otravný Tkaloun. Nicméně právě jeho dominance umožňuje vyniknout sekundárním příběhům v pozadí. Ty jsou pro svou neokatost a záměrnou kondenzaci jen na nezbytné body, přičemž zbytek si domýšlíme sami, vlastně hrozně osvěžující... zejména ten s Macháčkem a Vilhelmovou (nevěřil bych, že to někdy o Macháčkovi řeknu :). Nosnou postavou je ale matka rodiny Daniely Kolářové, která pro svou nemluvnost (a díky tomu i mnohem větší výmluvnost) vystupuje z omezujících mantinelů lehce "senilního scénáře", je do značné míry především dílem jinak až příliš pokorné režie a je vedle těch menších příběhů v pozadí jediný důvod, proč tomu filmu nakonec dávám 70 % (3 a půl hvězdičky). Pevně doufám, že Zdeňku Svěrákovi už budou Vratné lahve stačit a nebude s Janem dále spolupracovat. ()
Špičková laskavá komedie tandemu Svěrákových, kterou jsem napoprvé prosmál v kině z jedné třetiny nahlas (a zbytek potichu). A mám ji rád i na potřetí, protože tenhle humor mi sedne a scény ze života dua Kolářová - Svěrák mi mnohé říkají, jako každému muži. "My mužský se taky strašně rádi líbáme, ale když potom to nepokračuje dál, rozumíš, tak nás z toho strašně bolej ty… -Co? - Srdce." Trailer: http://www.csfd.cz/film/221006-vratne-lahve/videa/ ()
Galerie (25)
Zajímavosti (87)
- Tkaloun (Zdeněk Svěrák) pobrukuje Řezáčovi (Pavel Landovský) „Slavnostní přehlídkový pochod“ od skladatele Václava Dobiáše, jenž byl oficiální skladbou komunistických vojenských slavností. Později stejnou hudbu nechá zahrát na Řezáčově svatbě. (sator)
- Pan Tkaloun (Zdeněk Svěrák) oslovuje mluvku „pane Řezáč“. Ovšem jakožto bývalý učitel jazyka českého by měl vědět, že při oslovení v pátém pádu dochází ke změně souhlásky a správné oslovení je „pane Řezáči“. (MrAldridge)
- Na svatební hostině v restauraci hosté tancují na píseň "Vilém peče housky", kterou nazpívala Naďa Urbánková a otextoval představitel hlavní role Zdeněk Svěrák. (GUGA25)
Reklama