Skrytá identita

(1001) Tohle je film doslova a do písmene z minulého století, jak tématem, tak zpracováním. (A protože nebyl vyroben v minulém století, tak to je špatně, jen pro upřesnění.) Z nějakého důvodu jsem ten film hned po jeho uvedení strašně nenáviděla a z nějakého důvodu jsem se na něj potom tak alespoň jednou ročně dívala, abych přišla na to, proč ho tak strašně nenávidím a také abych pochopila, proč se tak líbil kritikům (kromě toho, že si Akademie řekla, že je na čase, aby Scorsese aspoň jednou tu cenu dostal a na filmu samotném vůbec nezáleželo). Při letošním pravidelném sledování mě "the faithful departed" nachytali při nějaké vstřícné náladě a konečně jsem ocenila tu roztomilou infarktovou hru, kterou předvádějí pánové Leonardo a Matt. (Ačkoliv největší místečko v mém srdci si překvapivě ukradl Marky Mark.) A taky jsem konečně pochopila, co mě na tom filmu tak šíleně iritovalo, a je to samozřejmě postava Jacka Nicholsona. Nicholson tu postavu snad někde popsal jako "inkarnaci čistého zla", jenomže to mu vážně musí strašit na věži, pokud se tak v tom filmu doopravdy vidí. Nejenže jeho buranský mafián dostává o mnoho víc prostoru, než ta postava skutečně potřebuje, ale hlavně působí jako karikatura z úplně jiného žánru a rozhodně ne jako nejzlejší zlo. V porovnání s koncentrací svých kolegů působí vysloveně směšně a to rozhodně nikoliv v dobrém slova smyslu. V souvislosti s tím si taky myslím, že zařazení prologu nebylo nutné, protože se zbytkem filmu a jeho pointou má pramálo společné. A jakmile jsem si tohle uvědomila, cítím se osvobozená a už tento film doufám nikdy neuvidím. (Ale budu se teď muset podívat na ten hongkongský originál, protože chci vidět Andyho Laua a Tonyho Leunga, jak se častují nenávistnými pohledy.) -"Maybe. Maybe not. Maybe fuck yourself." (29.07.2018)

V požehnaných čtyřiašedesáti letech přináší pan Režisér tak precizní gangsterskou pecku, až mohou jeho o generaci mladší kolegové jenom tiše závidět. 150 minutový výlet mezi nejvyšší policejní a mafiánské šarže je vyprávěn s neskutečnou lehkostí, maximálním citem pro odvrácenost obou světů (podaného skrze osudovou lásku k jedné ženě) a taky s naprosto božskou dávkou mrazivě černého humoru. V tomto díle nenajdete zbytečné filmové okénko, natož tak scénu. Scorsese opět stylizuje násilí jako běžnou životní rutinu, což v samotném závěru poruší jenom proto, aby si z divákem trochu odlehčeně pohrál a ukázal, že ani on se nemusí brát smrtelně vážně. Promenuje se zde herecká sestava těch největších borců, ať už strhující DiCaprio, uvolněný Damon (řeči o přehrávání jsou kecy!), přes ďábelského Nicholsona až k naprosto geniálnímu Marku Wahlbergovi. Vše podbrnkává stylový hudební doprovod, Pink Floydy počínaje a strhujícím punkovým nářezem Dropkick Murphys konče. Po skončení jsem měl chuť na jediné: klidně si zopakovat tento koncentrát dokonalosti znovu! (12.11.2006)

Svižná mafiánská hříčka, ve které Scorsese připomíná, že málokdo to s mafiány umí tak jako on. Ani na minutku jsem se nenudil, což je nepochybně dáno i tím, že jsem neviděl originál. Nicméně i kdybych už věděl, co se má dít, pořád bych si stejnou měrou vychutnal herecké výkony všech zúčastněných, živelným DiCapriem počínaje a pološíleným Nicholsonem konče. Akorát Damon mi přijde tradičně nevýrazný, ale o to lepší je pak hra se sympatiemi a především silnější finiš, ve kterém se krví nešetří. Parádní hra na kočku a na myš, která stojí na vynikajících hercích, Scorseseho patřičně starosvětské režii a správné dávce černého humoru (jen málokdy se někde zabíjí tak „suše“). A propo, příznivci předlohy možná budou skučet (nejspíš stejně nesmyslně, jako v případě Lake House), ale Skrytá identita rozhodně nevypadá na to, že by byla pouhým vykleštěncem něčeho jiného. Funguje zcela samostatně, každý prvek příběhu má své místo a každá postava svůj účel. Svrbí mě pět hvězdiček, ale počkám si raději na druhé zhlédnutí… (20.10.2006)

Problém tohohle filmu je, že je Scorseseho nejúspěšnější, i když zdaleka ne nejlepší. Možná je to dokonce jeho nejhorší z těch, co jsem doposud viděl. Přesto je to ale čtyřhvězdičkové dílo, i když s odřenýma ušima, protože Scorsese prostě točit umí a má čich na herce, takže se z toho vždycky nějak vykroutí. Hlavně závěr obsahující slušnou dávku cynismu se mi líbil. 70% (22.05.2010)

Scorseseho naspeedovaná režie a skvělí herci až do samého konce zvládnou maskovat fakt, že tahle zkazka o policajtech, krysách a skrytých agentech má možná až příliš triviální zápletku, ve které není narozdíl od Volavky místo na hlubší psychologii a překvapení. Přesto je to thriller, který se při neskutečném tempu vyprávění dá sledovat bez dechu a vychutnávat. Otázka zní, zda více než jednou. (10.08.2008)